Je to již více než 8 let, co jsem uveřejnil na tomto blogu článek na stejné téma. Byl to můj první blog vůbec a podle očekávání jsem dostal za něj od diskutujících řádně vynadáno. Pozastavoval jsem se tehdy nad tím, že není spravedlivé, když za škody, které způsobila nebo jen svou bezzubostí dopustila některá státní instituce, mají nést důsledky daňoví poplatníci. Šlo například o miliardové odškodné spolumajiteli televize Nova Ronaldu Lauderovi za to, že Český stát neochránil jeho investici před jeho povedeným kumpánem, Vladimírem Železným.
Někteří diskutující tehdy namítali, že přece škodu mohu vymáhat jen na někom, s kým jsem v právním vztahu. Jestli to je stát, tak tedy na státu. Stát by pak měl tu škodu vymoct na viníkovi. Musel jsem uznat, že tato námitka má svoji logiku. Jenže vymáhání na státu je mnohem jednodušší než její vymáhání státem na skutečném viníkovi. V důsledku pak škodu nesou daňoví poplatníci, kteří jsou „kolektivně vinni“, aniž by měli možnost se tomu bránit (byť někteří se tomu brání jaksi preventivně neplacením daní). Spravedlnost není z toho světa…
Před těmi 8 lety jsem nemohl tušit, jakou „kolektivní vinou“ budou zatíženi daňoví poplatníci dnes. Koronavirus mezi námi napáchal mnohé škody. Pocítili to hlavně podnikatelé, kteří ztratili příjmy z podnikání, ale ne všechny s podnikáním spojené výdaje nebo umělci, kteří přišli o publikum. Otázkou ovšem je, jestli to způsobil koronavirus nebo vládní opatření. Od koronaviru náhradu škody vymoct nelze, zatímco od státu ano.
Podle nového pandemického zákona schváleného Poslaneckou sněmovnou 18. 2. 2021 budou mít podnikatelé právo na plné odškodnění, tedy včetně ušlého zisku. A kdo to zaplatí? Stát nemá jiné peníze než ty od daňových poplatníků. A teď, vinou populistické vlády a ODS vlastně ani ty ne, takže to nezaplatí stávající daňoví poplatníci, ale ti budoucí. V době, kdy nebývale rostou výdaje přímo spojené s pandemií poslanci Ano s hrdinnou podporou opoziční ODS, schválili bezprecedentní snížení daně z příjmu, čímž zatnuli do rozpočtu sekeru ve výši cca 100 miliard Kč. A aby toho nebylo málo, vládní poslanci s podporou komunistů odhlasovali schodek státního rozpočtu ve výši 500 miliard. A to v něm ještě není započteno nově schválené „pandemické“ odškodnění. Čísla s tolika nulami se vymykají lidským představám.
Položme si ale otázku, jestli je takové odškodnění spravedlivé a jestli je pro stát únosné. Spravedlivé by nepochybně bylo, kdyby opatření proti šíření epidemie byla neopodstatněná, svévolná, a kdyby náklady nesli ti, kdo je zavinili. Vládní opatření jsou jistě poněkud chaotická, ale nejsou neopodstatněná. Stát je vinen škodami na podnikání asi v takové míře jako změnou klimatu (sice by bylo možno aspoň teoreticky jí předejít, ale nikoli rozhodnutím jedné vlády). A náklady na odškodnění neponese vláda, ale daňoví poplatníci (ti budoucí).
Pokud jde o únosnost, pro toto volební období to únosné jistě je. Jenže o jedno volební období tady nejde. Když se podíváme kousek za jeho hranice, hrozí rozvrat veřejných financí a to jistě únosné není. My dnes ani nevíme, jak dlouho bude epidemie s námi, jak dlouho bude nutno zavírat obchody a omezovat mezilidské kontakty. Lze snad doufat, že v létě epidemie trochu ustoupí a mezi tím se aspoň ty rizikové skupiny obyvatelstva podaří naočkovat. Jisté to ale není. Nikdo dnes neví, do jaké míry bude očkování účinné na nové mutace viru, kterým dáváme široké pole působnosti značně bezstarostným chováním velké části obyvatelstva na jedné straně a neochotou vlády účinně sankcionovat porušování opatření, které sama vydává a stále mění, na straně druhé. Obávám se, že si naši zákonodárci otázku únosnosti odškodnění za ušlý zisk nepoložili, tak jako si nepoložili otázku, čím nahradí výpadek příjmů státní kasy v důsledku snížení daní z příjmu, které tak bezstarostně odhlasovali.
Každé podnikání s sebou nese rizika. Zisk není nikdy zaručen a nelze si na něj činit nárok. Nechci říct, že vláda neměla a nemá postiženým podnikatelům pomáhat. Ovšem myslet si, že v době pandemie mají nárok na stejné zisky jako rok před ní a že po odeznění pandemie bude všechno jako dřív, je zcestné. Je proto otázka, jestli se má vláda za každou cenu pokoušet zachraňovat podniky, nebo zachraňovat „jen“ lidi, podnikatele a jejich zaměstnance (sociální pomocí). Jestliže se rozhodla zachraňovat podniky (což se jí tedy moc nepovedlo), pak by to neměla dělat na úkor budoucnosti, ale na úkor těch, kteří pandemií nejsou ekonomicky poškozeni nebo na ní vydělávají. Jen například: Kdyby na omezenou dobu snížila zákonem některé platy ve státní sféře (politiků, soudců, státních úředníků, ale určitě ne hasičů, jak to kdysi udělal Kalousek) o nějakých 30 %, tak by to dotčení jistě přežili a ušetřené peníze by mohly být použity na kompenzace podnikatelů postižených protiepidemickými opatřeními. Dále by mohla na omezenou dobu zdanit sektory hospodářství, které během epidemie vydělaly třeba právě na zavření kamenných obchodů a restaurací, jako jsou zásilkové služby, placené televize či telefonní operátoři. To by ovšem chtělo jistou dávku politické odvahy, která trestně stíhanému populistovi v obřím střetu zájmů nutně chybí.