Materiální škoda odškodněním nezmizí, jen se přenese na někoho jiného. Je-li ta škoda materiálně těžko uchopitelná, tzv. nemateriální újma, nelze ji poškozenému přímo nahradit, jen mu lze dát jakousi satisfakci, která ho možná uspokojí, ale nevrátí ho do stavu před vznikem škody. Nikdo nevstoupí dvakrát do stejné řeky.
Přesto je odškodnění za nemateriální újmu běžnou součástí nejen našeho právního řádu. Pokud se cítíme poškozeni ve svých právech, můžeme žádat o materiální odškodnění nejen za přímo vyčíslitelnou škodu, ale i za nemateriální újmu. Jen je třeba najít někoho, kdo to zaplatí. Pokud nelze na viníka ukázat prstem, nevadí. Je tu ještě univerzální ručitel, který jaksi ex offo odpovídá za ochranu našich práv, totiž stát. A jelikož stát u nás odjakživa byli oni, nemáme žádný důvod šetřit jeho kasu. Vždyť kdo by nepřál poškozeným jejich odškodné, když ho neplatí z vlastní kapsy? Bohužel, ve skutečnosti to oni platí z našich kapes. Tak jako oni po prohrané arbitráži zaplatili z našich kapes miliardy například Ronaldu Lauderovi, jako odškodné za to, že neochránili jeho investice do TV Nova, když jeho zdejší povedený obchodní kumpán, Vladimír Železný, se kterým ovšem dobrovolně do toho obchodu šel, ho vyšachoval ze hry. Pan Lauder byl vskutku okraden, ale nebyl to český stát, kdo ho okradl. Ten pouze neochránil jeho investované peníze, tak jako neochránil peníze svých daňových poplatníků, když musel odškodnit pana Laudera. Jenže za to mu žádná arbitráž nehrozí.
To ovšem neznamená, že stát musí odškodňovat výhradně cizince. Dne 20.7.2012 ombudsman, Pavel Varvařovský, vší vahou svého úřadu doporučil občanům, kteří se cítí poškozeni problémy s novým centrálním registrem vozidel, aby žádali po Ministerstvu dopravy odškodné. Pro ty, kteří by snad neuměli zformulovat, jakou újmu vlastně utrpěli, připravil úřad ombudsmana formulář žádosti o odškodné s podrobným návodem k použití. Ombudsman tak pouhých 11 dnů po spuštění nového centrálního registru reagoval ne snad na individuální stížnosti občanů, ale na mediálně ostře sledovanou situaci, kdy nový systém, který měl proces registrace občanům i obsluhujícím úředníkům zjednodušit a urychlit, opakovaně kolaboval a ve zbylém čase fungoval jen pomalu a s velkými potížemi. Na registračních místech se tak hromadili naštvaní lidé. Nebylo co závidět ani ministrovi dopravy, který denně čím dál trapněji na kameru vysvětloval, že systém v podstatě funguje, že na odstranění dílčích problémů se intenzivně pracuje, že za vše může někdo jiný a hlavně, že již zítra to bude vše řádně fungovat. Tím méně bylo co závidět lidem na obou stranách přepážek registračních míst. Chápu, že na rozdíl od pana ministra, který by si za svoje snažení zasloužil přeřazení na nějakou snazší práci, kde nemůže napáchat tolik škod, tito lidé si zaslouží, aby byli za svoje útrapy odškodněni. Jen nechápu, proč by to měli být daňoví poplatníci, kdo jim takovou satisfakci poskytne.
Stát prostě nemůže fungovat jako zastřešující univerzální pojišťovna. To, že jsou moderní státy tlačeny do této role, je jednou z hlavních příčin jejich zadlužování. Ombudsman by proto rozhodně neměl nabádat lidi k uplatňování finančních nároků na státu, protože takové odškodnění jedněch, nejde-li z kapes těch, co škodu zavinili, znamená poškození druhých. Ombudsman si sice asi zvýšil popularitu, ale zpronevěřil se tím svojí úloze ochránce práv, protože práva jedněch povýšil nad práva druhých.