Svatý HDP a nejsvětější ekonomický růst

Říká se, že žijeme v době postmoderní a že postmoderna znamená konec tzv. velkých příběhů. Žádná všeobjímající ideologie, jediná správná „vědecká teorie“ vývoje společnosti, žádný nárok na jedině správný platný výklad přírodních a společenských dějů, jediná Pravda, Filosofie, Víra. Namísto toho volná soutěž idejí, pravd, filosofií, věr a pověr. Jedinec je svobodný, může, ba musí si zvolit svou vlastní orientaci ve světě, vybrat z nepřeberné nabídky idejí, přístupů a nejrůznějších ismů, které spolu volně soutěží. Děti jsou již na základních školách vedeny, ba přímo povzbuzovány k tomu, aby každý pšouk, který jim přelétne myslí, považovaly hned za názor a s tímto pak neváhaly běžet na světlo, zviditelnit ho a s ním zviditelnit sebe sama. Bude se jim to hodit možná více než znalosti (tedy pokud systém vydrží až do jejich dospělosti). Přes tuto myšlenkovou bezbřehost stojí ta naše postmoderní civilizace na dogmatu, o kterém se (téměř) nepochybuje – na víře v potřebnost, ba nutnost ekonomického růstu. A protože věříme v kouzelnou moc čísel, nejvyšší nevyčíslitelné božstvo ekonomického růstu jsme z praktických důvodů nahradili hmatatelnější modlou růstu hrubého domácího produktu (HDP). Přitom naši notně zaostalí a ekonomických teorií neznalí předkové již dávno věděli, že žádný strom do nebe neroste. Snad i my, co nemáme pro samou produktivní aktivitu čas pozorovat, kam až rostou stromy, bychom si mohli povšimnout, že jediné, co v přírodě roste neomezeně, je rakovinný nádor. Většinou ovšem jen do zániku svého nositele[1]. „Trvale“ rostoucí ekonomika se vskutku dost podobá rakovinnému nádoru utlačujícímu okolní tkáň společenských vztahů i statků, které nejdou vtěsnat do škatulek tržní soutěže. Markantním příkladem je bulvarizace médií včetně veřejnoprávní televize a rozhlasu a jejich přizpůsobování se stále pokleslejšímu vkusu obecenstva – konzumentů (nebo snad inzerentů?). Všimněte si, kolik času věnují i tzv. seriózní média sebepresentaci, tedy upoutávkám na vlastní pořady a samochvále. To ve zřejmé snaze vyhovět diktátu soutěže o sledovanost, vetřít se do pozornosti diváků a posluchačů otupělých zábavou neúprosně se na ně valící z komerčních médií. Je to jen ukázka toho, jak vše se postupně komercionalizuje neboť ekonomika je odsouzena k růstu. A kam má růst, když trpíme spíš přebytkem než nedostatkem, než do sfér, které dosud komerční nebyly? 

 

Co je a co není hrubý domácí produkt ?

Hrubý domácí produkt (HDP) je podle definice součtem hodnoty všeho zboží (konečných produktů) a služeb vytvořených za rok na určitém území (ve státě), což je rovno součtu osobní spotřeby a investic spotřebitelů, vládních výdajů na nákup statků a služeb a obchodní bilance (hodnota exportu mínus hodnota importu).

U zboží a služeb se započítá přidaná hodnota, tedy prodejní cena zmenšená o náklady. Když například výrobce nakoupí materiál na daný výrobek za 500 Kč, zaměstnancům zaplatí 300 Kč a výrobek prodá konečnému spotřebiteli za 2000 Kč, přispěl k HDP 1200 Kč. Do HDP se nezapočítávají produkty ilegální ekonomiky, jako prodej drog a prostituce ani hodnoty, které lidé vytváří mimo oficiální trh. K HDP nepřispívá matka, která se věnuje svým dětem, ani když tu a tam pohlídá děti sousedce, ani ta sousedka, která jí na oplátku přinese buchty. Jakmile si ale tatáž matka nechá za hlídání zaplatit, zvýší tím HDP. Makroekonomové to ovšem zpozorují teprve v případě, že to bude dělat „oficiálně“ a tedy  zaplatí příslušnou daň. Tutéž činnost – hlídání dětí – může ale zprostředkovávat agentura. Ta pak musí uživit nejen paní na hlídání, ale taky dispečery, účetní, ředitele a přiživit daňového poradce a právníka. Jak agentura roste, přibývá nejen lidí, ale i profesí, které musí živit. Opravdu velká firma nebo instituce se pozná podle toho, že má svého dementátora, čili tiskového mluvčího. Touto dělbou práce přibývá, tím se právě dělba práce liší od dělení koláče. Z původně recipročně poskytované služby se stává obživa pro řadu lidí, což se nemůže neprojevit na její ceně. Užitek ze služby je stejný, ale v prvním případě neznamená pro ekonomiku nic, zatímco v druhém případě přispívá k HDP a je tedy podle ekonomů positivní. Každá služba, která se takto zkomercionalizuje, způsobí přírůstek HDP. Za situace, kdy HDP a jeho růst jsou považovány za hlavní ukazatele vyspělosti ekonomiky a v médiích presentovány jako nejdůležitější míra ekonomické prosperity a blahobytu, ne-li štěstí lidu, vzniká ohromný tlak na komercializaci dosud nekomerčních sfér života.

Vytváření nových statků není tedy podmínkou růstu HDP. Stačí, když již existující statky se přesunou ze sféry nekomerční do komerční, stanou se zbožím.

Jak plyne z definice, důležitou součástí HDP jsou vládní výdaje. Když přijde živelná pohroma, například povodeň, je každému jasné, že to je ztráta; pro přímo postižené, pro daňové poplatníky, pro společnost. Z HDP tím ale nic neubude. Naopak, je nutno škody napravovat, investovat do obnovy, protipovodňových opatření. Největší tíhu výdajů nese stát. Ty výdaje, to je nákup zboží a služeb, ergo, HDP utěšeně roste. Řečeno technoekonomickým newspeakem, z makroekonomického hlediska jde o příznivý jev, přispívající nemálo k růstu HDP.

Nejhorší na tom je, že pohyb této více-méně fiktivní veličiny má zcela nefiktivní důsledky. Zatímco z růstu HDP těží  hlavně banky nebo obecněji ti, co mají nejblíže k tokům peněz, stagnace nebo dokonce pokles HDP má bezprostřední důsledky  především pro ty, co jsou nejblíže k produkci užitečných statků k níž, domnívám se, patří nejen chléb náš vezdejší, ale taky „zbytné“ statky, jako kultura a věda. Je méně peněz na platy, roste nezaměstnanost, klesá kupní síla a tím dál klesá HDP. Roztáčí se krizová spirála. A banky? Ty strádají také, ale jsou-li dost velké, postará se o ně stát. Ovšemže penězi daňových poplatníků. V rámci stávajícího systému státu totiž nic jiného ani nezbývá.

 

Kde se berou všechny ty peníze ?

Odkud pochází bohatství? Zdá se, že tuto otázku si ekonomové neradi kladou. Není to přece jejich starost. Jejich starostí je pouze jak k bohatství přijít, jak ho rozmnožovat. Vždyť přece každý se má starat jen o sebe, egoismus se stal ctností. Když už dojde na zdroje bohatství, poukazují na lidskou tvořivost a vynalézavost. Je-li to hlavní zdroj ekonomického růstu, mohl by pak takový růst pokračovat do nekonečna, jako ty nádorové buňky paní Henrietty Lacks. I ty však potřebují  k růstu živiny. Živinami pro ekonomiku jsou zdroje surovin, v prvé řadě energie. A byla to právě snadná dostupnost energie, která se stala rozhodujícím (i když jistě ne jediným) faktorem určujícím nebývalý vzrůst spotřeby, rozvoj technologií, prostě ekonomický růst. Níže uvedený obrázek ukazuje těsnou korelaci (úzkou  souvislost) mezi světovým HDP a spotřebou energie. Nic na tom nemění fakt, že HDP rostl rychleji, než spotřeba energie, tedy že energetická účinnost ekonomiky se zvyšovala. Projevil se tím faktor lidské vynalézavosti, který by ovšem sám o sobě, bez nároku na přísun energie a zdrojů surovin jistě nestačil. Zastáncům teorie, podle které ekonomika nezávisí na přírodních zdrojích[2], nýbrž pouze na kapitálu a lidské invenci, bych doporučil zkusit si modelový týdenní pobyt na poušti se zásobami vody tak na 4 dny a samozřejmě s jejich ničím neomezenou tvůrčí invencí.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Závislost světového HDP v přepočtu „konstantní“ hodnotu US dolaru z r. 2011 na světové spotřebě energie v milionech tun-ekvivalentů ropy od r. 1965 do r. 2011. Zdroj: http://www.manicore.com/fichiers/energy_transition.pdf

 Lze vypočítat, že spálením 1 litru ropy se uvolní energie, kterou je schopen průměrný člověk prací svých svalů vynaložit asi za 14 dní.[3] Rozpočítáme li světovou spotřebu energie na hlavu a přiřadíme jí fyzickou práci lidí, která by byla schopna ji nahradit, vyjde nám, že průměrný obyvatel planety spotřebovává energii rovnou práci asi 70 lidí. Na jednoho obyvatele planety pracuje asi 70 „energetických otroků“.³ Drtivá většina této energie přitom pochází z neobnovitelných zdrojů, hlavně fosilních paliv, které se utvářely přírodními procesy po miliony let a z nichž podstatnou část nenasytné lidstvo spotřebovalo během posledních asi 150 let.

Mnohem méně než o technickém a technologickém pokroku, který činí náš život pohodlnějším, se mluví a píše o tom, jakou daň za tyto vymoženosti platíme a jakou budou  s největší pravděpodobností platit naši potomci. Ne, nejde zdaleka jen o dopady na to, čemu říkáme životní prostředí, tedy o to, co dýcháme, jíme a pijeme a na čem spočine náš zrak a sluch. To jsou ostatně problémy dobře uchopitelné a využitelné komerčně, při šikovném marketingu se stávají i ony vydatným zdrojem růstu HDP. Je zarážející, že čím více je technických vynálezů, které mají lidem usnadnit život, tím více lidi tlačí nedostatek času, tím jsou uštvanější, roztěkanější a unavenější. Někde se patrně stala chyba. Život je pohodlnější, měli bychom mít uvolněné ruce pro svobodný individuální rozvoj osobnosti, ale namísto toho se většina z nás dostává do vleku otupujících konsumních návyků, což se týká nejen masové konsumace materiálních statků, které se nakupují v obchodních centrech, novodobých to  chrámech konsumu, ale i návyků ryze kulturních, jako je sledování televize nebo brouzdání internetem. Do chrámů konsumu se jezdí většinou autem, čímž se zaměstná hodně energetických otroků. Automobil má navíc schopnost dát svému pánu pocítit chvilku moci nad onou četou otroků z ropy. Patří proto mezi nejvýznamnější kultovní předměty náboženství úspěchu. Svému řidiči-řediteli dává sílu, kterou on pak může ukázat všem, které cestou potká, zvláště pak těm, kteří automobil používají skutečně jen za účelem dopravy z místa na místo. Tato moc má samozřejmě i svoji odvrácenou tvář. Každý den stojí jen na českých silnicích v průměru 2-3 lidské životy. Ohrožení života a zdraví člověkem na kolečkách však lid propadlý automobilismu téměř nevnímá. Namísto toho si libuje v péči o zdravou potravu, „čisté prostředí“ svého domova (ovšem ne již za jeho hranicemi), v teoriích zdravé životosprávy, strachuje se o bezpečnost toho, či onoho v míře, která by ještě před 100 lety musela našim předkům připadat směšná. Všechny tyto obsedance jsou úspěšně využívány pro komerční účely, vydatně živeny reklamním vymýváním mozků a stávají se příležitostí rozšiřovat komerční sféru, tedy zdrojem růstu HDP. Kromě toho ale veškeré tyto aktivity  spotřebovávají přímo či nepřímo energii a tak se naše civilizace dostává do osudové závislosti na jejich zdrojích, z nichž nejvýznamnějším je dosud bezesporu ropa. Stačí se podívat, kde se ropa nachází a je nám jasné, co tato závislost znamená. Civilizovaný svět propadnuvší zhoubnému návyku na služby energetických otroků a potřebě nároky na tuto „pracovní sílu“ zvyšovat“ se dostává do závislosti na těch, kdo ovládají ropné zdroje. A nejsou to jen mamutí ropné koncerny, jež jsou součástí civilizovaného světa a jejich chování je proto celkem čitelné a předvídatelné, ale zejména vrtošiví orientální diktátoři, jejichž jediným odhadnutelným rysem je hrabivost (tu mají ostatně společnou s ropnými koncerny). Je to snad pouhá shoda okolností, že největší ropná pole se nacházejí v oblastech eufemisticky označovaných jako nestabilní?

 

Dogma nejsvětějšího ekonomického růstu dostává trhliny

Pochybnosti o ekonomickém růstu a jeho udržitelnosti nejsou ničím novým. V západním světě již desetiletí působí ekologická hnutí, prosazující koncept ekonomiky, která by nebyla odsouzena k růstu, označovaný francouzským slovem décroissance. Do angličtiny se to překládá jako de-growth, do češtiny se to nepřekládá, česky se o tom donedávna prakticky nemluvilo. Teoretické základy tohoto konceptu položil Nicholas Georgescu-Roegen ve svém díle The Entropy Law and the Economic Process vydaném r. 1971. Pokud vím, první, kdo o tomto konceptu u nás začal mluvit byl filosofující ekonom Tomáš Sedláček. (Pochybnosti o ekonomickém růstu mu ovšem nebrání dělat prominentního poradce banksterům z ČSOB ani neoliberální české vládě.) Růstová ekonomika, která pádem železné opony dostala na čas nový prostor k expansi, začala v posledních letech povážlivě narážet na své meze. Na rozdíl od rodinného rozpočtu, který pokles příjmu o pár procent ani nezaznamená (ovšem pokud před oním poklesem nejel úplně na doraz), pro národní hospodářství tzv. ekonomicky vyspělého státu je problémem meziroční pokles HDP třeba jen o desetiny procenta. Vlády se pak zoufale snaží obnovit růst třeba tím, že investují do často velmi absurdních projektů, které na čas poskytnou firmám práci, nebo že různými daňovými úlevami de facto podplácejí investory, kteří slíbí vytvořit nové pracovní příležitosti. Dělají to samozřejmě za peníze daňových poplatníků, které pak chybí ve státní pokladně. Deficit se snaží pokrýt tzv. reformami a zadlužováním. Daňoví poplatníci, až na malé procento privilegovaných, chudnou a s nimi chudnou veřejné rozpočty. Bohatství se koncentruje v rukách zužujícího se kruhu nejbohatších. Poptávka po zboží a službách klesá, krizová spirála se roztáčí.

Stávající systém by měl být od základu změněn tak, aby odměňoval úspory více než plýtvání, skromnost více než samochválu, symbiosu více než parasitismus a tvorbu užitečných statků více než matení a oblbování konsumentů. Nebylo by  přitom ani nutno, aby jednou pro vždy pravda a láska zvítězila nad lží a nenávistí. Stačilo by jen dát více šancí k uplatnění lepších lidských vlastností. Přesto by šlo o tak zásadní změnu, k jakým docházelo co paměť lidstva sahá vždy teprve tehdy, když to prasklo, když stávající systém dospěl do neudržitelného stavu, bodu zlomu. Změna měla pak katastrofický průběh a nepředvídané důsledky.[4]

 

Co s tím lze dělat?

Je docela možné, že se brzy objeví nová všespasitelná ideologie poskytující jednoduchý recept na záchranu lidstva. Ve 20. století se tak stalo dvakrát a vždy to dopadlo špatně. V obou případech tyto ideologie vyrostly na živné půdě nesnesitelné nespravedlnosti  a zoufalství. Taková řešení jsou z rodu těch katastrofických.

Přesto nemusíme nečinně přihlížet. Modlám rychlosti, efektivity a konsumu lze vzdorovat úsporným chováním. Co možná nejméně spotřebovávat a bojkotovat reklamu (vyhýbat se nákupu v reklamě propagovaného zboží a služeb a potírat nekalé marketingové praktiky). Asi to hned tyto modly nepokácí, ale je to velmi úlevné. Přinejmenším to osvobozuje od diktátu módních trendů. A z historie víme, že církev se bála kacířů, i když jich byla jen hrstka. Měla asi pro to své důvody.

Ve vědomí lidí je přes otevřeně hlásaný neinhibovaný egoismus a mravní nihilismus zakořeněno dávné poznání dobrého a zlého. Pochází ještě z doby, když Adam s Evou v rajské zahradě pojedli ze zakázaného stromu poznání. Toto poznání se stalo prokletím i požehnáním lidského pokolení a my nemůžeme, nesmíme na něj resignovat. Možná to nezachrání náš svět, ale zachrání to naši lidskou důstojnost.  

 

 

Toto je aktualizovaná a zkrácená verse mého staršího článku uveřejněného na stránkách Quijotovy jízdy.