V týdeníku Eurojournalist Horního Porýní vycházejícím v německém a francouzském jazyce vyšla před časem série článků Michaela Magercorda doprovázených vlastními fotografiemi autora. Jako student ze Západního Berlína měl autor možnost opatřit si příslušné papíry a opakovaně projíždět přes východoněmeckými pohraničníky ostře střeženou hranici. Tuto možnost využíval velmi svérázným způsobem, o kterém se dovíte více, pokud si přečtete vybrané části této série blogů. S jeho souhlasem jsem je totiž přeložil a dnes předkládám část, která nese v původní sérii č. 3.
Otevřené otázky na transparentu neseném v listopadu 1989 demonstranty inspirovaly autora k úvahám o tom, jak je pro společnost důležitá možnost otevřeně klást otázky a o tom, jak ošidná (a zneužitelná) bývají naše očekávání. Nechtěl jsem být příliš aktuální, ale nemohu nepřipomenout otázky, které, jak se mi zdá, naše současná přelomová situace teď před nás klade:
Jaké poučení si vezmeme z dnešní situace ohrožení a utlumených ekonomických aktivit?
Pomůže nám to lépe rozeznávat důležité od nedůležitého?
Zjistíme, že osobní setkávání a vzájemné potýkání je nesrovnatelně víc než „lajky“ na sociálních sítích nebo zjistíme, že vše nakonec jde, aniž by se lidé setkávali?
Že spolupráce je víc než soutěž?
Že ekonomika rozjetého kola, které nemůže zastavit, ba ani přibrzdit, aniž bychom popadali, je příliš riskantní a dlouhodobě neudržitelná?
Že absolutní bezpečnost je myslitelná jen ve stavu absolutní nehybnosti?
“Otevřené” otázky na jedné demonstraci? Nebo předtucha doby, která bude následovat?
Nevíme, které to byly otevřené otázky před třemi otazníky pro ty tři demonstranty ze č. listopadu 1989 ani komu byly adresovány. Druhá polovina transparentu na fotografii není vidět. Dovolme si tedy interpretovat ty tři otazníky jako předtuchu toho, co mělo následovat. A co následovalo, to byla doba, kde se již odpovědi nehledaly.
A ta doba přišla rychle. Byl oznámen „konec Historie“, rozuměj: v sociálně tržní, liberální a demokratické ekonomice se uskutečnilo historické poslání lidstva. Demonstranti socialistických zemí nebyli ničím víc a ničím mensím než hybateli tohoto poslání lidstva. Kovaní marxisté jistě znali tento způsob myšlení – Hegel, ten starý Berlíňan, viděl dokonce působit „Weltgiest“, jakéhosi „ducha světa,“ který musí dovést lidstvo ke konečnému společenskému řádu.
Ale ty tři otazníky nám připomínají, že věci se vyvinuly jinak. A hůře: od té doby se objevily četné další otevřené otázky, aniž bychom byli nalezli příslušné odpovědi. Cítím přicházet velké změny v naší post-industriální a digitalizované epoše. Pár příkladů na další otazníky? Zde jsou: životní prostředí, nadprodukce, nerovnosti, totální dohled. V každém případě, můžeme tyto otázky pokládat, jsme oprávněni znovu a znovu klást otázky o podstatě naší doby a musíme začít u sebe, chceme-li přinést odpověď třeba jen na jedinou z těchto otázek.
Takže tato skupinka demonstrantů z 4. listopadu 1989 nám připomíná, že společnost nemůže přetrvávat jinak, než za neustálého kladení otázek o sobě samé a když toto kladení otázek (tedy zpochybňování) snese. Kdyby se tohle povedlo, tři demonstranti se svým transparentem tehdy 4. listopadu 1989 na náměstí Marxe a Engelse ve Východním Berlíně splnili svoje osobní historické poslání.