Záměr Evropské komise (EK) snížit veřejné náklady na přístup ke zdrojům vědeckých informací je sice chvályhodný, avšak již teď se dá s jistotou říct, že opatření, která za tímto účelem chystá veřejným rozpočtům neulehčí.
V rámci evropského programu výzkumu Horizont v letech 2014 – 2020 budou muset být všechny výsledky, tedy vědecké publikace volně přístupny na webu. EK chce zavést dva mechanismy, jak toho dosáhnout:
- články buď zpřístupní okamžitě na internetu vydavatel („zlatý“ otevřený přístup) a vynaložené náklady na zveřejnění mohou být předloženy k úhradě Evropské komisi, nebo
- články zpřístupní výzkumní pracovníci ve volně přístupném archivu nejpozději šest měsíců (12 měsíců v případě článků z oblasti sociálních a humanitních věd) po zveřejnění („zelený“ otevřený přístup).
Tento způsob otevřeného přístupu chce postupně prosadit i u jednotlivých národních grantových agentur. „Zlatý“ otevřený přístup ovšem znamená, že cenu za něj, kterou určí vydavatel, bude hradit EK opět z veřejných prostředků. „Zelený“ otevřený přístup předpokládá, že autor má sám právo zveřejnit již publikovanou práci. Je neuvěřitelné, že experti EK nevědí, nebo neberou do úvahy, že, ač to zní paradoxně, takové počínání by bylo porušením autorských práv. Ty totiž od okamžiku zveřejnění v odborném časopise nenáleží autorům, ale vydavateli. Převod autorských práv na vydavatele je v naprosté většině případů podmínkou publikace díla. Teoreticky sice autoři mohou své dílo zpřístupnit sami na svém webu, ovšem v takovém případě to nebude publikace v kvalitním vědeckém časopise. Přitom na publikování svých výsledků v kvalitních mezinárodních časopisech jsou vědci existenčně závislí a tyto časopisy takřka bez výjimky patří velkým soukromým vydavatelům.
Otevřený přístup (open access) k vědeckým výsledkům sám o sobě není ničím novým. Jde o formu publikování, kdy náklady za přístup neplatí čtenáři, ale platí je předem autor zpravidla ze svých vědeckých grantů, tedy opět z veřejných prostředků. Je-li tento způsob dražší nebo levnější než ten klasický, o tom rozhoduje cenová politika vydavatele. Rozhodně však není „zdarma“.
I kdyby se podařilo od tohoto okamžiku publikovat veškerá v Evropě vzniklá vědecká díla formou otevřeného přístupu, náklady knihoven na přístup k vědeckým informacím to nijak znatelně nesníží. Vůbec se tím totiž nezmenší potřeba knihoven předplácet si elektronický přístup k dosavadnímu okruhu vědeckých periodik. Žádný z nich neobsahuje jen práce evropských autorů a bude proto i nadále nutno mít přístup k celému jejich obsahu. Nakladatelé mají dostatečně silné postavení, aby případným změnám na trhu přizpůsobili svoji cenovou politiku a kvůli přání EK si zisky jistě snižovat nebudou. Nové opatření tedy nejspíš způsobí, že daňoví poplatníci nebudou za výzkum platit „dvakrát“, jako dosud, ale „třikrát“.