V týdeníku Eurojournalist Horního Porýní vycházejícím v německém a francouzském jazyce vyšla před časem série článků Michaela Magercorda doprovázených vlastními fotografiemi autora. Jako student ze Západního Berlína měl autor možnost opatřit si příslušné papíry a opakovaně projíždět přes východoněmeckými pohraničníky ostře střeženou hranici. Tuto možnost využíval velmi svérázným způsobem, o kterém se dovíte více, pokud si přečtete vybrané části této série blogů. S jeho souhlasem jsem je totiž přeložil a druhou z nich, část 28, vám teď předkládám.
Konečná stanice Hranice. Nádraží Friedrichstraße v r. 1986 – Z každého pekla existuje návrat
Stanice Bahnhof Friedrichstraße, všichni vystupují; konečná. Z nástupiště B, kam přijíždí vlaky, příchozí jsou pohlceny vsáti dolů následujíce důchodce s jejich naditými nákupními taškami sestupující po schodech do haly. Do pekla? Ano, protože se teď nacházíme před branou, stavidlem, co to říkám, před branou pekelnou!
Ale dobrá, nenapínejme tolik: zde je hraniční stanoviště. Důchodci mizí uvnitř. A ostatní také. Jako na všech hranicích. A jsou i tací, kteří odtud vycházejí. Zřejmě ti, kteří vyhověli požadavkům na přechod této hranice. Tak jako na všech hranicích světa.
Jsou taky lidé, kteří přijíždějí z mnohem větší dálky než Východní Berlín. Přijíždějí z letiště Schönefeld ve Východním Berlíně a vydávají se teď do Západního Berlína přes Bahnhof Friedrichstraße. Jako Iza, představitel iránské opozice. Po neuvěřitelném útěku přes hory Kurdistánu si v Istanbulu zakoupil pas, pochopitelně falešný, a nasedl do letadla do Východního Berlína. Pohraniční stráž NDR se nezajímala o jeho pas, jen o 5 DM za jeho tranzitní visa. S těmito transitními visy byl oprávněn nasednou na tramvaj ve východní části Bahnhof Friedrichstraße a s r. 1985 konečně vyšel z toho inferna.
A potom? Tramvají směr Západní Berlín a k nám, do ráje! Protože tato hranice je všechno, jen ne normální. Na druhé straně, na Západě, nejsou žádné hraniční kontroly, ani úřady Západního Berlína, ani Spojenci. Hranice ruského sektoru s Východem je linií příměří. Celá německo-německá hranice je provizorní demarkační čárou. Západní a Východní Berlín jsou jedním městem, Západní a Východní Německo jednou zemí. To je psáno v základním zákoně, západoněmecké Ústavě. Uch, a ta Zeď? Prostě ji ignorujeme. Jako jsme to v Západním Berlíně dělali vždycky. Není to tak těžké.
A zbytek, to je starost federální vlády v Bonnu. V létě 1986 se počet žadatelů o azyl v Západním Berlíně zvýšil na 150 denně a v září téhož roku obě německé vlády oznámili dohodu o půjčce schválené pro NDR. A náhle, jakmile se přesun peněz uskutečnil, počet žádostí o azyl lidí přicházejících z východního Německa klesl téměř k nule – hanba tomu, kdo o tom špatně smýšlí.
My ve městě Berlíně rozděleném vedví, měli jsme jiné starosti. A co teď já dělám na té hranici, která ve skutečnosti hranicí není? Jsem na každodenním výletě do jiného světa: v kapse mám provizorní průkaz vydaný Spojenci a také „povolení k opakovanému vstupu do NDR“, o které jsem si zažádal na zastuputelstvu NDR v Západním Berlíně – a tak se vrhám do tlamy pekelné. Měním povinných 25 DM za 25 Marek východních a se svojí milou se jdeme courat po slavném bulváru „Unter den Linden“, vystoupáme na Televizní věž, dáme si pivo v jedné hospůdce na Prenzlauer Berg, shake v mléčném baru pod Palácem Republiky, nakoukneme do diskotéky v podzemí, kde se Rusové snaží balit východoněmecké dívky. Blbý je, že má milá si navlékla zeleno-bílé pruhované kalhoty, takže jsme okamžitě identifikováni jako příchozí ze Západu…