Ústava v článku 54, odst. 3 praví, že president republiky není z výkonu své funkce odpovědný, podle článku 63, odst. 4 odpovídá za jeho rozhodnutí vyžadující spolupodpis předsedy vlády vláda. Toto ustanovení má patrně za cíl zabránit, aby byla politická činnost presidenta kriminalizována. Presidenta republiky nelze zadržet, trestně stíhat, ani stíhat pro přestupek nebo jiný správní delikt. Předpokládá to, že presidentem se stane osobnost, která svou beztrestnost nebude zneužívat. Taková, která by nikdy neukradla ani plnicí pero, natož aby se chovala násilnicky. Podobnému privilegiu se těšívala dítka panovnických rodů. Služebnictvo na ně pochopitelně nesmělo vztáhnout ruku. Když zlobila, schytal to namísto nich chlapec sloužící jako fackovací panáček.
Je však možné zákonem, třeba tím nejvyšším, z někoho sejmout odpovědnost za jeho činy a za jejich důsledky? Domnívám se, že nikoli. Zmíněné články Ústavy prostě jen znamenají, že president se nemusí ze své činnosti zodpovídat Parlamentu ani obecným soudům. V tomto smyslu je pro něj „fackovacím panákem“ vláda, která se má za jeho přešlapy zodpovídat. Poslanecké sněmovně. Taková odpovědnost je však tuze formální, protože má-li vláda ve sněmovně většinu, snadno presidentovy přešlapy ustojí a nemá-li ji, potom je i bez presidentova přičinění její pozice velmi vratká. Vláda prostě není dobrým fackovacím panákem, ani tehdy, když si pár facek zaslouží nezávisle na chování presidenta.
Co však dělat, když se president, imunní vůči trestnímu stíhání a politické odpovědnosti, zpronevěří svému poslání a svých pravomocí zneužívá k nekalým činům, které ohrožují samé základy demokratického zřízení? Když například maří dlouholetou práci policie a justice a snaží se zabránit průchodu spravedlnosti v závažných korupčních kausách tím, že nařídí, aby trestní stíhání bylo zastaveno dokonce i v případech soudců pobertů, který zneužívali svého postavení k miliardovým podvodům a v případech kdy byla u soudu obžalovanému prokázána vina za miliardové podvody, jenže státní zástupce nebo obžalovaný se odvolal proti výši trestu? Takové jednání presidenta nelze tolerovat, protože by to znamenalo podkopání posledních zbytků důvěry občanů v možnost domoci se spravedlnosti. Ústava na tento krajní případ pamatuje. President republiky není zcela neodpovědný ani beztrestný. Lze jej soudit před Ústavním soudem pro velezradu, je k tomu ale třeba žaloby schválené nadpoloviční většinou Senátu. Slovo „velezrada“ působí sice hrůzostrašně, ale podle zákona o Ústavním soudu to neznamená, že presidentovi hrozí poprava za ranního kuropění. Trestem může být pouze zbavení funkce a způsobilosti znovu tuto funkci nabýt. Může se to zdát malicherné u presidenta, který „to má za pár“, jenže výrok o vině velezradou má především silný symbolický význam. Takový výrok by znamenal, že pohrdání elementárními principy spravedlnosti neprošlo a asi neprojde ani příště. Že korupčníci nejsou imunní vůči trestnímu stíhání a nemůže je imunizovat ani president, ať už je s nimi přímo spolčen nebo jim jen nezištně fandí. Máte-li pocit, že to všechno je málo, je zde ještě hmatatelnější dopad na vynálezce nového převratného pojetí odpuštění hříchů. Bohužel sice nelze očekávat, že by verdikt padl symbolicky aspoň v poslední den, kdy mu vyprší mandát (to by byla vskutku důstojná a zasloužená tečka za jeho působením na Hradě), ale kdyby byl uznán vinným třeba i mnohem později, ztratil by způsobilost být opět zvolen presidentem republiky a nárok na presidentskou rentu. Prostě, byl by to jeho politický konec. Nic by na tom nemohl změnit ani Zeman na Hradě, kterému Klaus teď tak dojemně vyjadřuje podporu (a proti kterému v r. 1998 nejprve mobilizoval jako proti rudému nebezpečí, aby pak s ním uzavřel mesalianci eufemisticky zvanou „opoziční smlouva“).
Od tohoto růžového scénáře jsme, pravda, hodně vzdáleni. Velezrada je v zákoně definována jako jednání prezidenta směřující proti svrchovanosti a celistvosti republiky, jakož i proti jejímu demokratickému řádu. Je třeba přesvědčivě dokázat, že amnestie, přesněji řečeno její článek nařizující zastavení probíhajících trestních řízení u závažných korupčních kaus, narušila rovnováhu mezi mocí výkonnou a soudní, odňala tyto případy zákonnému soudci, otřásla důvěryhodností státu jako garanta práva a rovného zacházení s občany, prakticky znemožnila obětem trestných činů domoct se na pachatelích odškodného. Tím pak narušila nebo ohrozila demokratický řád ve smyslu právní definice velezrady. Pokud se navíc prokáže, že amnestie byla připravena „na zakázku“, tedy v součinnosti s obžalovanými v zastavených trestních řízeních, bude verdikt o vině velezradou mnohem konkrétněji odůvodnitelný a tedy pravděpodobnější. Míru narušení demokratického řádu by měl posoudit Ústavní soud. Aby se tak mohlo stát, musí se najít aspoň 27 statečných senátorů, kteří žalobu navrhnou a nadpoloviční většina v Senátu, která její podání schválí. Zatím byl učiněn jen první krok, totiž výzva. Prvním, kdo ji učinil byl, pokud vím, aktivista Jan Šinágl, ale zasloužené pozornosti se jí dostalo až poté, co s výzvou Senátu vystoupil podnikatel a mecenáš Karel Janeček jménem 17 občanských iniciativ, mezi nimi i Quijotovy jízdy zastoupené autorem těchto řádků. K výzvě se dosud připojilo téměř 39 tisíc signatářů. Mnozí z nich vyzvali své senátory k akci i prostřednictvím serveru http://napistejim.cz/. Pokud senátoři výzvy k obžalování presidenta velezradou nevyslyší, padne část Klausovy historické odpovědnosti i na jejich hlavy. Odpovědnosti, které nikoho nelze zbavit ani Ústavou.