Myslím, že nejsem sám, koho obtěžuje reklama pouhou svou existencí. Zamořuje veřejný prostor nabubřelými sebechvalnými tirádami, které lží otravují mysl jako výfukové plyny otravují tělo. Nemůžu s tím mnoho dělat, ale mám právo, i podle u nás platné legislativy, aby firma, s kterou mám něco do činění, respektovala můj zákaz zasílání toho, čemu zákon říká, nabídky obchodu a služeb přímo na moji adresu. Toto právo mi aspoň naoko zaručuje §5 odst. 5 zákona č. 101/2000Sb (o ochraně osobních údajů). Jeho uplatnění vyžaduje od občana vynaložení energie mnohem větší, než prosté vyhození reklamy do koše, protože svůj nesouhlas s jejím zasíláním musí vyjádřit písemně a předem, což asi každý, komu reklama vadí neudělá. Když někomu stojí za to, takový písemný nesouhlas předem vyslovit, asi musí mít na to poměrně silný důvod. Ani tak nemá však zaručeno, že mu ta reklama zasílána nebude. Ba nemá ani zaručeno, že ten, kdo jeho zásah přestoupí, bude jakkoli volán k odpovědnosti. Cílem tohoto ustanovení bylo zřejmě ochranu adresátů před nevyžádanou reklamou pouze předstírat a nikdo nepředpokládal, že by někdo takový potěmkinovský paragraf skutečně využíval.
Můžu to dokázat, protože jsem se o tom přesvědčil ve svém sporu s Úřadem pro ochranu osobních údajů (UOOU). Obrátil jsem se na tento úřad se stížností na Českou spořitelnu, která mi přes můj předem daný písemný zákaz posílala marketingová sdělení spolu s výpisem z účtu. Spor s Českou spořitelnou nakonec vyústil ve výpověď smlouvy o vedení účtu, což jsem jako originální řešení nespokojenosti klientů zde popsal již dříve.
Jak banka podle UOOU nejprve neporušila a pak sice porušila zákon, avšak zcela nevýznamným způsobem
Stížnost na Českou spořitelnu jsem na UOOU podal celkem třikrát. V prvním případě UOOU konstatoval, že banka porušila zákon, když mi spolu s výpisem z účtu přes posílala nabídky svých produktů a služeb, ovšem při kontrole usoudil, že to bylo jen nedopatřením, když nějaký pracovník nezavedl můj nesouhlas do análů. Žádné sankce nebyly vůči bance uplatněny. Úřadu to tenkrát, v roce 2005, trvalo 5 měsíců, než rozhodl. Když jsem si na podobné zneužití svých kontaktních údajů stěžoval v roce 2008 dostal jsem zprávu o výsledcích kontroly po až 8 měsících a několika urgencích. Úřad mi sdělil, že banka mi sice posílala spolu s vytištěným výpisem i informace o svých produktech a službách,“ na které lze aplikovat ustanovení (§5 odst. 8 zákona č. 101/200 Sb.) zakazující přímý marketing těm, kdo si to prokazatelně nepřejí a dali to předem najevo, ale protože mi tyto „informace“ byly zasílány spolu s tímto výpisem, nemohlo mě to vůbec obtěžovat a nebyl tím tedy ani porušen zmíněný paragraf, neboť takové jednání není společensky nebezpečné. Když jsem v další korespondenci namítal , že státní úředník by neměl mudrovat o tom, zda porušení zákona někoho může obtěžovat či ne a zda je vůbec společensky nebezpečné, napsala mi náměstkyně předsedy UOOU, JUDr. Kučerová, že je vše v pořádku, kontrola byla pečlivě provedena, bylo konstatováno, že banka sice porušila zákon, o ochraně osobních údajů, ale sankce jí nebyly uloženy, protože se vlastně nic závažného nestalo, banka se již polepšila a žádné nabídky obchodu nebo služeb mi nezasílá. Jediné pochybení shledala paní náměstkyně v tom, že v informaci o výsledku kontroly, která mi byla zaslána, „nebylo jednoznačně formulováno, že kontrolou bylo zjištěno porušení zákona“. Ve skutečnosti tam byl jednoznačně formulován pravý opak – že porušení zákona zjištěno nebylo.
Netrvalo dlouho a Česká spořitelna mi znovu spolu s výpisem z účtu poslala příkaz, abych myslel na svou budoucnost a investoval pravidelně. Marketingoví kreativci si totiž velmi oblíbili vykřikovat na své oběti všelijaké příkazy. Imperativ se stal jejich oblíbeným slovesným tvarem. Je to mimořádně nevkusné, ba odporné. Měl jsem tedy zas důvod s důvěrou se obrátit na osvědčený UOOU, již s třetí stížností na zneužívání svých kontaktních údajů. Toto nové prokazatelné porušení zákona jednoznačně vyvrátilo argument kontrolorů z UOOU, že „protiprávní stav byl již ukončen“. Opakované porušení zákona by zpravidla mělo být posuzováno přísněji. To ale asi platí jen v případě, že se ho dopouští někdo méně významný a mocný než velká banka. UOOU tentokrát totiž neučinil vůbec nic. Nezahájil kontrolu, nikdy se k mému novému podnětu nevyjádřil a odmítl moji žádost o zahájení správního řízení proti České spořitelně. Odmítl mi také poslat kopii kontrolního protokolu z dříve provedené kontroly, o jejíchž závěrech jsem byl úředníky UOOU tak protichůdně informován.
Ochrana před nečinností úřadů
Pamatujete si, jak bylo kdysi u nás odůvodňováno zřízení instituce správního soudnictví? Obecné soudy prý nemohly chránit občany před špatnými a nezákonnými rozhodnutími správních orgánů (úřadů) ani před jejich nečinností. Právní laik by se mohl naivně domnívat, že soudy jsou od toho, aby posuzovaly a odsuzovaly jakékoli porušování zákonů, ať se ho dopouští kdokoli. Ještě větší naivka by si mohl myslet, že jsou zde od toho, aby hledali prostřednictvím práva cestu ke spravedlnosti, ale právní experti smýšlí jinak a potřebovali k ochraně občanů před úřady zřídit staronovou instituci. Správní soudy nás tedy od r. 2002 mají chránit i před nečinností správních orgánů. S důvěrou jsem se tedy na jeden z nich obrátil i já, když jsem chtěl přimět UOOU, aby učinil, co je třeba ve věci prokázaného opakovaného porušení zákona Českou spořitelnou. Žalobu jsem postavil na tom, že úřad nijak nereagoval na můj třetí podnět, ve kterém jsem mu předložil důkaz, že mi Česká spořitelna nepřestala posílat svoji reklamu. Žádal jsem, aby soud nařídil, že UOOU má zahájit s bankou správní řízení. Samozřejmě, že bych byl mnohem radši, kdybych mohl přímo žádat, aby soud na základě jasných důkazů sám konstatoval, že banka mé osobní údaje protiprávně zneužila, ovšem takovou možnost správní soudnictví bohužel občanům nedává. Bylo by to asi moc jednoduché a mohlo by se to ukázat i jako účinné. Bohužel se ukázalo, že i tak jsem žádal po soudu příliš mnoho. Abych to zkrátil, soud moji žalobu zamítl s tím, že mu nepřísluší nařizovat nezávislému správnímu orgánu, jakým je UOOU, kdy má nebo nemá zahájit správní řízení. Správní řízení v takového věci se zahajuje z moci úřední. Pokud si myslíte, že to znamená zahájit ho vždy, když úřad zjistí porušení zákona či dojde k důvodnému podezření, že zákon byl porušen, jste na špatném omylu. Správní řízení z moci úřední zahájí nezávislý orgán tehdy, když chce. Je přece nezávislý (na realitě). Soudní řád správní v §79 praví, že žalobou proti nečinnosti se můžeme domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To lze pochopitelně jen tehdy, pokud správní řízení již běží a pokud bude běžet ještě hodně dlouho. Aby to mělo smysl, musel by totiž soud rozhodnout dříve, než úřad takové řízení ukončí a to při obvyklé délce řízení u soudu rozhodně není to, čemu by se dalo říci přiměřená doba. (Správní orgány mají na rozdíl od soudů na své rozhodování stanovené zákonné lhůty).
K nařízení zahájit správní řízení nedává současná právní úprava správnímu soudu skutečně žádnou pravomoc. Musel jsem se tedy smířit s tím, že konečnou instancí v tomto mém sporu s bankou zůstane předseda UOOU, Igor Němec, který tento zcela nezávislý post získal jako trafiku poté, co se znemožnil ve funkci pražského primátora. Podrobnější popis celé kausy i s dokumentací můžete najít zde.
Potřebujeme vůbec správní soudy?
Odpověď na tuto otázku není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Jistě je třeba, aby úřední rozhodnutí byla přezkoumatelná soudem. Takový soud musí mít ale patřičné pravomoci, aby mohl účinně zasáhnout proti nepravostem v rozhodování i „nerozhodování“ úřadů, musí být nezávislý na těch, o nichž má rozhodovat, nikoli na realitě, tedy na skutkové podstatě posuzovaných kaus. Aby tak mohl činit, potřebuje jasně formulované zákony, které se nesnaží reglementovat každý detail, ale které ctí obecnější zásady, neřku-li mravní řád, potřebuje pravomoci postihovat přiměřeně každé porušení zákona a také potřebuje soudce, kteří cestou práva hledají spravedlnost, nikoli cestou sofistikovaných právních kliček formálně-právní nenapadnutelnost svých rozhodnutí. Bohužel, naše legislativa se ubírá opačnou cestou. Cestou nepřehledné sítě formálních ustanovení, přílepků k zákonům nesouvisejícím s jejich deklarovaným cílem, krkolomných formulací, kterým laik nemůže rozumět nikoli proto, že je laikem, ale proto, že žádný sémantický smysl nedávají, cestou právní kličkologie a kalných vod, ve kterých tak dobře plavou šejdíři všeho druhu s pomocí morálními zábranami neinhibovaných právníků. Dokud se tento trend neobrátí, žádná nová nebo staronová instituce nepomůže. Naopak, jen prohloubí již tak dost velký marasmus, protože ilusorní spravedlnost může být někdy horší než nezastřené bezpráví.