Éra dluhů

Několik čísel na začátek

V sumárních číslech dělá dluh veřejných rozpočtů ČR asi 1,8 bilionu (tísíce miliard, milionu milionů) Kč, což představuje 47% posvátné veličiny HDP, tedy (zjednodušeně řečeno, všeho, co se za rok v ČR vyprodukuje). Ale nebojte se, nejsme v tom sami. Nejen rozhazovačné Řecko (156% HDP), Portugalsko, daňový ráj Kypr, ale i největší mocnosti jako Spojené státy (78% HDP), Velká Británie (93% HDP), Japonsko (231% HDP), dokonce šetřiví Němci (83% HDP) a Švýcaři (37% HDP) jsou po krk nebo až po uši v dluzích. Data pro uvedené a další země podle libosti si můžete prohlédnout zde.

Podle serveru Debtville.cz, který se problematice věnuje se skutečným zanícením vyznavačů neoliberálního katechismu (server je provozován Liberálním institutem), jsme od roku 1993 jen na úrocích z tohoto dluhu zaplatili 618 miliard Kč, celkem tedy asi třetinu letošního HDP. Pamatujete, jak si kalousek opakovaně pochvaloval, že za „dluhovou službu“ platíme velmi málo? Inu, jak se to vezme. Jisté je, že od roku 2009 je to třetí největší kapitola státního rozpočtu, hned po kapitolách Ministerstva práce a sociálních věcí a Ministerstva školství.

Graficky zobrazený vývoj zadlužení ČR vykazuje překvapivě hladký, plynule narůstající průběh, bez ohledu na to, zda byla u moci levice či pravice, zda ekonomika rostla nebo byla v recesi. Ostatně, podobnou křivku vykazuje například i vývoj státního dluhu USA v kumulativním zobrazení, jak můžete vidět třeba zde.

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zdroj: Český statistický úřad

 

 

Příčiny zadlužování

Jak je to možné, když levice a pravice mají tak odlišné recepty na ekonomiku a když se u moci více-méně pravidelně střídají? Zatímco ideologie levice velí rozhazovat, ideologie pravice velí šetřit.

Jisté vysvětlení bych měl. Politická realita je ideologickým konceptům na hony vzdálena. Ideologie slouží spíš k přípravě atraktivních volebních programů, lapidárněji řečeno, k oblbování voličů, než jako reálné východisko praktické politiky. Nejsou to ostatně politici a jejich strany, kdo má na ekonomiku, zákony a politické dění rozhodující vliv. Peníze jsou moc a moc jsou peníze. Platilo to vždy, jenže v dnešní době se peníze legálními i nelegálními cestami (většinou nejspíš cestami na hranici legality a za hranicí morálky) natolik nahromadily v rukách úzké vrstvičky mocných  jednotlivců a korporací, že tyto mají již větší moc a vliv než jednotlivé státy. Jejich moci a vlivu neunikly ani největší světové mocnosti. Jak jinak si vysvětlit existenci daňových rájů, neomezené možnosti „daňové optimalizace“ a jiné legální cesty i prošlapané nelegální chodníčky daňových úniků? To prosím nemluvím (jen) o korupcí prolezlých postkomunistických zemích, jako ta naše, mluvím o systému. O systému, který vede k privatizaci zisků a zespolečenštění ztrát.

Jaké jsou tedy hlavní příčiny zadlužování? Pravice tradičně tvrdí, že je to přebujelý sociální stát. Výdaje na sociální zabezpečení, jako jsou pense, a různé formy sociální podpory jsou skutečně největší položkou ve státním rozpočtu. Jde jen o to, jestli je to položka zbytná, přesněji řečeno, do jaké míry lze v ní škrtat, aniž by byl kriticky narušen sociální smír a do jaké míry je státní moc schopna zajistit, aby sociální podpory šly k těm skutečně potřebným. Méně viditelné je to, co jsem výše nazval privatizací zisků a zespolečenštěním ztrát. Jedním z argumentů, kterým se tato tendence prosadila, bylo „zeštíhlování státní zprávy“. Vychází se z toho, že co je státní, je vždy neefektivní, takže stát si má ponechat jenom minimální aparát a veškeré služby „nakupovat“ u soukromých firem. Výsledkem jsou předražené obří státní zakázky, které se staly výhodným kšeftem pro vyvolené firmy a živnou půdou korupce. Došlo to tak daleko, že ministerstva či obecní úřady si i banální právní služby objednávají u soukromých advokátních kanceláří, přestože stále zaměstnávají vlastní právníky (viz. např. vymáhání pokut za černé jízdy v MHD) a na kontrolní činnost, která bývala podstatou práce státního úředníka, si najímají soukromé auditorské firma, které za výsledky kontroly nenesou prakticky žádnou odpovědnost. Když úředník pochybí, ať už z nedbalosti nebo proto, že dostal takový příkaz od svého politika (a ten od svého mafiánského „pasáka“), a způsobí někomu skutečnou nebo fiktivní škodu, pak se ten poškozený může domáhat náhrady škody. V případě úspěchu škodu neplatí viník, ale „stát“ tedy daňoví poplatníci. To je pro mnohé protřelé a dostatečně movité hráče osvědčený způsob, jak podojit stát. Mnohem větší černou dírou jsou ale sanace podniků, které jsou „too big to fall“, tedy příliš velké, aby mohly padnout. Jsou to zejména banky. Soukromé banky spravují cizí peníze a na jejich fungování je osudově závislá státní ekonomika. Žádná banka přitom nemá dost hotovosti pro případ, že by se v krátké době všichni vkladatelé rozhodli své vklady vybrat. Banka totiž peníze svých vkladatelů půjčuje, případně investuje do virtuálních statků, jako například akcie podniků a dluhové certifikáty. Dnešní peníze jsou kryty hlavně, ne-li výhradně očekáváním, protože v burzovních operacích (ve virtuální ekonomice) se točí mnohem více peněz než ve výměně zboží a služeb (v reálné ekonomice). Když se očekávání náhle zhorší, nastane panika, ceny akcií padají, podniky krachují, roztáčí se krizová spirála. Protože bankéři-banksteři jsou si vědomi svého výsadního postavení, vesele nafukují investiční bubliny a když bublina praskne, natáhnou ruku do státního rozpočtu. Vláda obvykle nemá na vybranou, protože v případě pádu velké banky hrozí dominový efekt, ztráta důvěry ve finanční systém, panika, vybírání vkladů a krachy dalších bank. Takže za selhání banksterů zaplatí daňoví poplatníci, zatímco samotní banksteři odletí na zlatých padácích do daňových rájů.

Stát má ovšem pravomoc vybírat peníze od občanů. Jelikož majetek se výše popsanými kanály obvykle neztrácí, jen putuje ze státní kasy do kapes vyvolených, teoreticky by ho stát mohl zas získat zpět. Ostatně zdanění bohatých je u většiny obyvatelstva dost populární. Zatímco ale státy umějí relativně účinně vybírat daně od středních a nižších příjmových skupin, korporace a ti nejbohatší jedinci se daním dovedou šikovně vyhnout. Svým vlivem na politiky si dovedou prosadit díry v zákonech, které jim to umožní. Zatímco občan zaměstnanec, či drobný podnikatel musí nejdřív odvést daň z toho, co vydělá, a utrácet až z toho, co zbude, korporace nejdřív utrácí a pak platí daň z toho co zbylo. Do „nákladů“ před zdaněním může zahrnout i absurdní položky na „representaci“, jako třeba večeře v luxusním golfovém klubu pro správní radu a vedení podniku nebo lidovější „teambuildingové“ akce a různé prebendy pro zaměstnance. Cenou za tento firemní socialismus jsou nižší výběry na daních a v důsledku toho chybějící peníze například na sociální služby pro zdravotně postižené nebo pro lidi, kteří jsou pravděpodobně potřebnější, než „menažéři“ nadnárodních společností.

 

 

„Osvědčené recepty“ jak z dluhů ven

Jaké jsou recepty na řešení této prekérní situace? Ty obvyklé jsou v podstatě tři: Stimulovat ekonomický růst, zvyšovat daně a šetřit na výdajích[1]. Je možno do jisté míry je i kombinovat. Že již dlouhodobě nefungují, to celkem jasně a lapidárně ukazuje dluhová mapa světa. 

Stimulací ekonomického růstu se ohání levice i pravice, ale levice na něj spoléhá o poznání víc, protože šetření výdajů neladí s její proklamovaným hájením zájmů těch, co mají hlouběji do kapsy a zvyšováním daní si žádná vláda na popularitě nepřidá. Teoreticky je to velmi prosté: Když roste HDP, rostou příjmy státního rozpočtu z daní i odvodů a je pak možno zvýšit i výdaje. Například v letošním roce je v ČR naplánován rozpočtový schodek ve výši 2,9% HDP.  Aby byl státní rozpočet vyrovnaný při nezměněných výdajích, musel by HDP narůst ne o 2,9%, ale o cca 10 %. A to bychom neumořili ještě ani korunu dluhu a úroky z něj by byly stále třetí nejvyšší položkou ve státních výdajích. Není snad nutno vysvětlovat, že takové řešení je naprosto mimo realitu.

Ne tolik hlasitě proklamovaným nástrojem je zvyšování daní. Levice se k němu hlásí otevřeněji než pravice, protože může na rozdíl od ní předstírat, že zvýší daně jen bohatým. Když uvážíme rozložení příjmů a majetku ve společnosti, na první pohled by to mohlo vypadat, jako schůdná  i politicky průchodná cesta (je-li demokracie vládou většiny).[2] Jenže extrémně bohatí lidé mají k dispozici způsoby, jak se zdanění vyhnout. Zřejmě si to dovedli prosadit, což je jedním z důvodů, proč jsou extrémně bohatí. Výsledkem takových snah pak je úprk boháčů do daňových rájů a snížení, nikoli zvýšení celkového výběru daní. Na zvýšené zdanění tak obvykle doplatí jen střední třída.

Pravicový recept spočívá ve zmíněné stimulaci růstu a v šetření, tedy ve škrtání ve výdajích, kterým se eufemisticky říká reformy. Na první pohled takové řešení vypadá rozumně. Vždyť který stát nemá přebujelou administrativu? Který zachází s veřejnými penězi šetrně? V historii i současnosti bychom takový stát těžko hledali.

Když potřebujeme v domácnosti ušetřit, můžeme se na čas uskromnit, neinvestovat do zařízení bytu, nekupovat nové oblečení, namísto dovolené u moře jet k nejbližšímu rybníku. Není-li domácnost na tom opravdu špatně, snížení příjmů z roka na rok o 10 –15 % není žádný problém. Rozhodně se nedostane do krize, když se její rozpočet „propadne“ o 0,9 %. Zcela jinak je to v případě státního rozpočtu. Ten se musí podrobit nemilosrdnému diktátu ekonomického růstu. Když vláda škrtá, sníží se příjmy obyvatelstva a tím i spotřeba. Snížení spotřeby vede k poklesu maloobchodního obratu a nakonec k poklesu výroby. Roste nezaměstnanost a s ní sociální výdaje státu, roztáčí se krizová spirála. Přestat investovat, to si stát nemůže už vůbec dovolit. Mnoho velkých firem je velkými firmami jen díky státním zakázkám. Kdyby stát přestal investovat, byl by se státními zakázkami konec a další lidé by se octli na ulici, nehledě k tomu, že kmotrům, kteří „pasou“ své politiky hlavně kvůli státním zakázkám, by se to asi nelíbilo.

 

Možnosti dalšího vývoje

Nejsem prognostik a prognostikům ani moc nevěřím, protože život pro nás vždy uchystá nějaké překvapení, a vše je pak náhle jinak. Z toho, co jsem uvedl výše je ale zřejmé, že pokud nám život nějaké zásadní překvapení nepřinese, čeká nás dříve nebo později řetěz státních bankrotů. Obchod se státními dluhy zatím běží, investoři ještě věří, že své peníze nejen dostanou zpět, ale že mohou na nich i vydělat. Jejich ochota nakupovat státní dluhopisy je podložena právě jen touto vírou, která ale nemá valnou oporu v ekonomické realitě. V okamžiku, kdy první významnější stát nebude schopen dostát svým závazkům vůči věřitelům, nastane panika a hromadný úprk od státních dluhopisů. Další státy tak ztratí zdroj financování svých deficitů a tím schopnost dostát svým závazkům. Jak bude pak vypadat každodenní život si nedovedu moc představit, ale pokojný asi nebude, protože málokdo se dnes dokáže uživit tím, co vypěstuje na poli nebo vyrobí doma na koleně. Historie nás učí, že když se ve společnosti nahromadí příliš mnoho bídy a zoufalství, vždy se někdo najde, kdo silnou rukou zavede nový pořádek. Demokratické ovšem takové pořádky nikdy nebývají.

Je ale stále možné, že aspoň některé vlády prosadí tak zásadní škrty ve výdajích, hlavně výdajích sociálních a výdajích na „zbytné statky“  jako vzdělání a kultura, že dluhy splatí i při klesajícím HDP. Výše dnešních dluhů je ale již taková, že  to nelze udělat bez demontáže sociálního státu, ke které  již tak jako tak v mnoha zemích dochází. Jako výsledek těchto procesů lze očekávat likvidaci střední třídy, její pád do chudoby a zbídačení nižších vrstev obyvatelstva, které jsou nejpočetnější. To ale bude možné prosadit jenom nenápadnou přeměnou sociálního státu na stát policejní. Nakonec náklady na udržování policejního státu porostou, takže dluhová spirála se může znovu úspěšně roztočit. Tuto poměrně perspektivní cestu bych metaforicky označil jako berlusconizací k putinizaci a policejnímu státu. U nás jsme momentálně ve stádiu berlusconizace, viz. angažmá některých miliardářů v masmédiích a nově i v politice. Zároveň se o slovo hlásí taky putinizace v osobě Miloše Zemana. A do třetice, někteří potrefení političtí aktéři vykřikují cosi o policejním státě.

 

 

Existuje řešení?

Myslím, že skutečné řešení, které by bylo možno si přát, je podmíněno zásadní změnou společensko-ekonomického systému. Předpokládá to zbavit se nutnosti za každou cenu podporovat ekonomický růst (například poskytovat unfair výhody investorům, kteří slíbí dát lidem práci)[3]. K tomu bude (by bylo) nutno odvrátit se od kšeftování s očekáváními a soutěže v oblbování konzumentů reklamou a vrátit se k soutěži v pěstování nejlepších plodin, ve výrobě užitečného zboží a v poskytování potřebných služeb. Kromě již proběhlé privatizace zisků bude (bylo by) nutno zprivatizovat i ztráty. Ač je to v příkrém rozporu s dnes dominujícím kultem konzumu a úspěchu, bude třeba (bylo by nutno) dát šanci lepším lidským vlastnostem, než je honba za ziskem a snaha prosadit za každou cenu svou.  Pozici státu je třeba posílit, a pozici korporací včetně pozice velkých bank oslabit. Na rozhodování státu má občan v demokracii aspoň teoreticky vliv, na rozhodování korporací nejenže žádný vliv nemá, ale nemá ani právo být o něm informován. Pouze nese důsledky. 

Změny, které by nás vysvobodily ze spirály zadlužování kvůli růstu, by zcela jistě měly za následek pokles spotřeby. Ekonomika, která odměňuje úspory namísto plýtvání, nemůže jet na plné obrátky a musí respektovat vzácnost přírodních zdrojů. Tuto cenu se dnes, zdá se, nikomu nechce platit. Zdání ale možná klame. Lidé jsou sice stále ve vleku otupujících konzumních návyků a kultu efektivity, ale stále více je takových, co si uvědomují, že v rostoucím konzumu kvalita života nespočívá, tím méně v něm lze najít štěstí a spokojenost. Budou proto hledat cesty, jak osvobodit sebe i své bližní od diktátu ekonomického růstu.

 

Existuje tedy reálné nekrvavé řešení? Naděje umírá naposled. A všimněte si, její sestry, víra a láska, ještě neumřely.    I když… její sestřenky, pověra a chtivost jsou více na očích.