Reklama
 
Blog | Igor Linhart

Tři nástroje k ovládání lidí aneb není putna, co president podepisuje či nepodepisuje

Miloš Zeman rozčeřil hladinu veřejného mínění, když se svým typickým samolibým úsměvem prohlásil, že nebude jmenovat profesorem literárního historika Martina C. Putnu. Své důvody neprozradil a tak se nemůže divit, že je mu podsouván důvod, který se automaticky nabízí: osobní msta.

Martin C. Putna si totiž nebral servítky, když se o Zemanovi vyjadřoval během presidentské kampaně. Ovšem rozhodující je, nebo by aspoň mělo být, že prošel předepsaným jmenovacím řízením a jmenování profesorem je podle zažité a úctyhodné tradice čistě formálním aktem, který patří k presidentovým ceremoniálním pravomocím. Jak by také mohl president, absolvent VŠE a bývalý prognostik, posuzovat odbornou kvalifikaci literárních historiků nebo třeba teoretických fyziků? Úlohou presidenta republiky je při jmenování profesorů dodat této události oficiálního lesku, jakkoli se to může vzhledem k osobám některých presidentů jevit dosti pochybným. Odmítnutí jmenovat profesorem adepta, který prošel řádným jmenovacím řízením nemá v naší historii obdoby. Pokud je to přece jen ve výjimečných případech přípustné (nikoho, nelze nutit k podpisu čehosi, s čím bytostně nesouhlasí, ani Nečas nemusel kontrasignovat Klausovu amnestii), muselo by to být odůvodněno pouze těmi nejzávažnějšímu společenskými důvody. Takové důvody nám pan president dosud neprozradil, pouze temně pronesl, že tak nechce učinit s ohledem (vskutku dojemným) na samotného adepta. Chtěl tím zřejmě naznačit, že jde o něco pro M.C. Putnu tak strašlivého, že ani on si nepřeje, aby to vyplulo na světlo. Spekulace, o tom, že odmítnutí souvisí s Putnovou (homo)sexuální orientací, které se v médiích vyrojili, a které sám Zeman přiživil poukazem na Putnův transparent s nápisem „katolické buzny zdraví Bátoru“, jsou velmi nevěrohodné. I když nepochybuji o útlocitu pana presidenta, který je hluboce zraňován každým necitlivým projevem „novinářského póvlu“ a „veřejnoprávní sebranky,“ přece jen dost pochybuji, že 2 roky (tolik asi uplynulo od doby, kdy se Putna ukázal s inkriminovaným transparentem na Prague Pride) uchovával v paměti tento hrůzný čin, aby mu vytanul na mysli právě když mu předložili k podpisu návrhy na jmenování profesorů.

Akceptovatelným důvodem odmítnutí jmenovat schváleného adepta profesorem by mohlo být snad jenom důvodné podezření ze spáchání zločinu, nebo skutečně společensky neakceptovatelný hrubý morální poklesek. To je ovšem v poslední době u našich veřejných činitelů spíš důvodem k přidělování trafik (viz. případ bývalého hlavního hygienika, M. Víta). Nic z toho se M.C. Putny netýká a pokud snad o něčem takovém ví president Zeman, dokud nám to neprozradí, nemůžeme na to brát zřetel.  Jeho „tajné“ důvody jsou podle všeho čistě osobní a pokud jsou tak silné, že se nad ně nedokáže povznést, měl by nahlédnout, že není způsobilý dále vykonávat úřad presidenta republiky a na tento úřad resignovat. Vím, takovou míru sebereflexe nelze u něj očekávat. Může ještě ale z celé záležitosti vycouvat tím, že své silné prohlášení svede na virosu.

Je třeba mu dát důrazně najevo, že akademická obec takový bezprecedentní svévolný akt zvůle neakceptuje. Jinak by tím totiž byly opět posunuty hranice možného ve zneužívání státní moci k potlačování akademických a nakonec             i občanských svobod.

Reklama

Na štěstí, akademické obci nejsou akademické svobody putna. Nemlčí k tomuto bezprecedentnímu svévolnému mocenskému aktu a mlčet ani nebude. President Zeman tak může být vystaven čilým veřejným protestům,  posměchu, nebo dokonce i jisté formě bojkotu. Měl by vzít do úvahy, že nejen on má v krajním případě právo nejmenovat některého kandidáta profesorem, ale i kandidáti mají právo jmenování z jeho rukou odmítnout. 

I když odmítnutí jmenovat svého kritika profesorem je i v naší velmi novátorské politické kultuře něčím neslýchaným, různé formy zneužívání moci rozhodně výjimečné nejsou.

Existují tři osvědčené způsoby jak ovládat lidi: násilí, strach a znechucení. Přímé násilí jako mocenský nástroj je v našem koutě světa téměř překonáno (tím není vyloučeno, že se moc k němu zas jednou navrátí). Je to příliš riskantní (násilí vyvolává násilí) a tak se mocní k němu uchylují jen zřídka a když přece, tak nejraději v skrytu. Naše politická scéna sází převážně na možnost třetí, nejmodernější – znechucení. Znechucený občan sice remcá, ale ani nepředpokládá, že by odpor mohl být něco platný. Těžko se také rozhoduje, kam napřít své protestní úsilí, protože poměry mu dávají příliš mnoho podnětů, které ani nestačí důkladně sledovat. Aféra střídá aféru, tvrzení je popíráno protitvrzením nebo zpochybňováno důmyslným mlžením, ředěním informací. Přesto občanský odpor zcela neutichá              a občanské iniciativy se postupně učí spojovat své síly k důrazným a poučeným protestním akcím, které pak narušují idylku, v níž si propojené mafiánsko-politické struktury rozdělují, co ještě zbylo ze státu. Pak nastupuje zastrašování, jako vyhazovy „whistle blowerů“ z práce nebo další formy šikanování nepohodlných jedinců. Jako příklad mohu uvést dva případy šikanování studentů, kteří se dopustili příliš kritických projevů vůči vedení svých učelišť. Ten známější se odehrál na Národohospodářské fakultě VŠE v Praze, kde děkan Ševčík hrubě zastrašoval studentky, které se snažili na škole vyvěšovat plakáty kritizující jeho moudré vedení. Šlo o episodu ve vleklém sporu, který se na fakultě rozhořel a i když zvenčí nelze zcela jasně odhalit, kdo ve sporu mluví pravdu a kdo lže, děkan situaci přinejmenším nezvládá a uchyluje se k praktikám, které tak trochu připomínají ty estébácké.

Méně známý případ, který se odehrává ve stínu pozornosti médií na Gymnasiu Václava Beneše Třebízského ve Slaném, je podle mne ještě závažnější. Studenti zde sepsali petici, ve které kritizovali poměry na svém gymnasiu a dožadovali se revise výběrového řízení na funkci ředitele. Staronový ředitel gymnasia, Milan Dundr, se cítil peticí natolik dotčen, že podal na členy petičního výboru trestní oznámení pro pomluvu. Případ je podrobně popsán a rozebrán na tomto webu. Neznám poměry na slánském gymnasiu a nemůžu tedy hodnotit oprávněnost či neoprávněnost kritiky. Alarmující na tomto případu je, že dospělý člověk, ředitel gymnasia, má zapotřebí povolávat proti svým studentům do zbraně policii, a to ne snad proto, že studenti páchají násilí, ale pouze proto, že sepsali jakousi petici. Už to je projev slabošství pedagoga nehodný. Ještě horší ovšem je, že policie tento zjevně absurdní případ neodložila (uplatňování petičního práva nesmí být nikomu na újmu), ale studenti jsou již rok vyšetřováni. Ukazuje to, jak rovně orgány činné v trestním řízení měří každému, padni komu padni. Trestní oznámení na premiéra pro jeho kontrasignaci novoroční presidentské amnestie, o které se dosud nenašel na úřadu vlády žádný záznam, bylo odloženo během pár týdnů. Kdy a kde k ní došlo, nám premiér neprozradil. Vyšetřovatelé usoudili, že žádný trestný čin spáchán nebyl. Jak se to srovnává s rok se vlekoucí policejní šikanou studentů kvůli sepsání petice?

Tři případy, které jsem zmínil v tomto článku mohou působit na první pohled nesourodě. Přece však mají něco podstatného společné. Jde o mocenské zastrašování. Zastrašování nejen těch, kteří se již kriticky projevili (nevím, jak ostatní aktéři, ale M.C. Putna nevypadá že by byl zastrašen hrozbou nejmenování profesorem), ale také těch, kteří by se podobně v budoucnu projevit mohli. Nejúčinnější obranou proti takovému zastrašování je trocha té občanské odvahy.