Novoroční amnestie, kterou V. Klaus obdaroval všechny občany, jímž údajně vždy chtěl být presidentem, se ukázala být pro většinu z nich danajským darem. Byly jí pobořeny zbytky víry ve spravedlnost, která ve společnosti ještě přežívala. Někteří, například 10 tisíc poškozených z kausy investičních fondů Trend a Mercia (škoda 1,4 miliardy Kč), se zásluhou „dárce“ amnestie nebudou schopni domoct se náhrady škody, protože trestní stíhání pachatelů bylo na základě čl. 2 amnestie zastaveno a na obžalované bude nutno i nadále nahlížet jako na nevinné. Jeden z těchto nevinných, jistý pan Vlastník, byl stíhán jako uprchlý a šťastnou shodou okolností se dva týdny před vyhlášením amnestie vrátil do vlasti. Amnestie se totiž nevztahuje na uprchlé, neboť ti takovou službu nutně nepotřebují a možná by nebyli ani ochotni ji náležitě odměnit.
Amnestie proto celkem logicky živila také debatu, zda pravomoc presidenta udělovat milost individuálně nebo dokonce kolektivně (amnestie je vlastně kolektivně udělenou milostí) není přežitkem středověku či feudalismu. Není pochyb o tom, že presidentská milost a amnestie, jak je zakotvena v naší Ústavě, je pozůstatkem privilejí panovníka z Boží vůle. Pro někoho to automaticky znamená, že je to přežitek, který v moderní společnosti nemá co dělat. Vždyť panovníci příliš často chybují, svou moc zneužívají k nízkým sobeckým účelům, jednají proradně, zbaběle nebo i zbrkle. Vypadá to, že jsou spíš z Božího dopuštění než z Boží vůle. Je nutné dávat presidentovi jako čistě symbolickému nejvyššímu vládci pravomoc zasahovat do rozhodnutí soudu svou milostí? Vždyť máme justici, která soudí (nebo by aspoň měla soudit) ne podle libovůle, ale podle litery zákona a proti rozsudku v první instanci se každý může odvolat. K čemu ještě něco tak svévolného jako presidentská milost, k čemu navíc ještě amnestie? Pokusím se zde nabídnout důvody, proč by tyto „středověké“ instituty měly být zachovány i přesto, že ve špatných rukách se mohou stát noční můrou. Není totiž nástroje, který by nebyl zneužitelný, dostane-li se do špatných rukou.
K čemu je dobrá milost pěkně vystihuje příklad, který zmiňuje Sváťa Karásek ve své autobiografické knížce Víno tvé výborné. Když byl Sváťa ještě malý kluk a tuze zlobil, rodiče mu jednou před Vánocemi řekli, že letos tedy žádné dárky pod stromečkem nebudou. S úzkostí očekával, že se hrozba naplní a když pak pod stromečkem přece jen svou nadílku našel, poznal, co je to milost. Nemyslím, že by proto přestal své rodiče zlobit, ani že by je začal zlobit o to víc, když mu to jednou už tak milostivě prošlo. Záleží totiž zcela kriticky na proporcích. Aby milost byla milostí a ne všedním chlebem, musí být výjimečným darem, tak jako jsou Vánoce výjimečným časem v roce. Kdyby byli Sváťovy rodiče před každými Vánocemi planě vyhrožovali, že dárky tedy letos opravdu, ale opravdu nebudou, aby pak znovu a znovu udíleli vánoční milost, byly by takové tresty i milosti leda pro smích. Trest za spáchaný zločin stejně tak jako odměna za dobře odvedenou práci má být jevem pokud možno pravidelným, zákonitým. Jinak se společenský systém nutně rozklíží a nastupuje chaos, kde vládne právo silnějšího.1 Starobylá tradice panovníkových milostí vychází z toho, že člověk je „nádoba hříšná“ a aby mohl s ostatními lidmi žít v míru, musí mít schopnost odpouštět. Také potřebuje, aby mu bylo odpouštěno. Na úrovni státní moci je tato lidská potřeba nedokonale ale přece zajišťována hlavou státu. Neosobní systém slepé spravedlnosti, která má každému měřit stejně, je tím poněkud zlidštěn. To samozřejmě s sebou nese riziko lidských chyb. Ale domníváte se snad že ta slepá spravedlnost měří bez chyb, přesně podle litery zákona? Pokud vím, bez chyb byl jen socialismus výpravčího Urbánka a ten neměl dlouhého trvání.2
Problematičtější než individuální milosti je milost kolektivní, amnestie. U ní už nejde o individuální posouzení jednotlivých případů a lidských osudů, ale o generální pardon pro určitou skupinu odsouzených, či dokonce zastavení trestního řízení u skupiny obviněných nebo jen podezřelých. Slovo amnestie (αµνεστια) v řečtině znamená zapomenutí nebo zapomnětlivost. V rukách svévolně si počínající hlavy státu může být takové „zapomenutí“ účelové a může se zvrhnout dokonce v cílevědomé podkovávání práce policie a justice. Přesto je amnestie vyhlašovaná hlavou státu součástí právního systému většiny evropských zemí i USA. Státní moc se amnestií může aspoň dodatečně vypořádat (smířit) se situací, kdy velká skupina obyvatelstva odmítá poslušnost některým zákonům a státní moc není schopna si jejich poslušnost vynutit, případně je toho schopna jen za cenu nepřiměřených represí. Příkladem je amnestie presidenta USA J. Cartera z r. 1977 pro dezertéry a odmítače vojenské služby z dob vietnamské války. Carter amnestii udělil až poté, co syndrom vietnamské války ve společnosti značně opadl. Podobně je to s dluhovou amnestií, kterou se může věřitel vyrovnat s nedobytnými pohledávkou. Jistěže je to pro věřitele až ta poslední volba.
U nás mají tradici amnestie vyhlašované po převratu nebo při různých výročích. Pro odsouzené to znamená jistou naději, že jim část trestu bude prominuta aniž by si to zasloužili. Myslím, že lidé v některých situacích takovou naději potřebují, aby nepropadli zoufalství. A zoufalým lidem je lépe se vyhnout. V každém případě by president měl s amnestií šetřit i v případech, kdy je veden mnohem ušlechtilejšími pohnutkami než vymanit své prominentní klienty z rukou spravedlnosti. Člověk sice potřebuje občas i zapomenout, aby neživil do nekonečna staré neřešitelné křivdy, ale neměl by zapomínat účelově, kdy se mu to zrovna hodí. Zneužití amnestie je zneužitím moci. Řešením pak není zrušit amnestii jako takovou, ale bránit zneužívání moci.
Ostatně soudím, že Klaus musí být souzen pro velezradu.
(Jiným zákonným způsobem ho totiž k odpovědnosti za zneužití moci povolat nelze).
1 Jinak řečeno, demokratický řád ve smyslu právní definice velezrady jde do kytek.
2 Pro ty co to nepamatují: Když v listopadu 1989 již hořela komunistům půda pod nohama, tehdejší UV KSČ ve zmatku zvolil svým 1. tajemníkem jistého veřejně ještě neprofláklého pana Urbánka, původním povoláním výpravčího u dráhy. Když pak měl tento bezvýrazný muž v televizi svůj první a poslední projev k národu, zakončil ho slovy: “Socialismus ano, ale bez chyb!”