Reklama
 
Blog | Igor Linhart

Přísnost versus důslednost; aneb proč nefungují vládní opatření proti šíření covidu 19

Někdy v době, kdy covid 19 začal plnit papírové i webové stránky, jsem se zařekl, že na toto téma se nebudu veřejně vyjadřovat. Dělá to totiž skoro každý, kdo je internetově připojen či sociálně zasíťován, tak k čemu ještě můj slabý hlas v té všeobecné vřavě? Přesto dnes rezignuji na své dobré předsevzetí. Zdá se mi totiž, že v té záplavě hlasů něco přece jen chybí. Něco velmi nepopulárního, co si nechtějí připustit ani fundamentální kritici vládních opatření, ani ti co si myslí, že co vláda, potažmo Babiš, dělá, vše dobré jest. A když to snad není úplně dobré, tak jen proto, že to tomu dnem i nocí makajícímu premiérovi a generálnímu řediteli státu kazí opozice.

Jádro tohoto chybějícího sdělení lze shrnou do dvou krátkých vět: Jakákoli opatření mohou fungovat, jen pokud jsou prakticky uskutečnitelná, kontrolovatelná a vymahatelná. Plnění opatření musí být kontrolováno a vymáháno, jejich porušování pak účinně sankcionováno.

Podle včera uveřejněného průzkumu více než polovina lidí s příznaky covidu nezůstává doma. Bezmála polovina dotázaných si myslí, že přijatá protiepidemická opatření zbytečně omezují jejich osobní svobodu. K tomu paní Helena Hnilicová z Ústavu veřejného zdravotnictví a medicínského práva 1. lékařské fakulty univerzity Karlovy poznamenala, že v české společnosti je velký podíl těch, kteří preferují osobní svobodu před ohledem na druhé, což se v době pandemie ukazuje jako nevýhodné.

To je velmi diplomaticky řečeno. Ve skutečnosti to není pouze nevýhodné, ale je to především krajně bezohledné vůči těm, kteří se v první linii potýkají s epidemií a často přitom riskují vlastní zdraví i vůči těm, které infekce ohrožuje na životě. Dodržováním nebo nedodržováním otravných preventivních opatření proti šíření nákazy ovlivňuji nejen to, jestli onemocním já sám, ale také jestli onemocnějí lidé z mého okolí. Včetně těch, co ta preventivní opatření dodržují. Osobní svoboda není bezbřehá. Končí tam, kde začíná svoboda jiného. A je omezována zákony. Například šíření nakažlivé nemoci, ať už úmyslné nebo z nedbalosti (tedy i z blbosti), je pořád trestným činem. Jestli je to pro někoho nesnesitelným omezením osobní svobody, měl by plédovat za zrušení §152 a 153 trestního zákoníku spíš než za právo dělat si během pandemie, co chce. Asi by bylo na čase začít tyto paragrafy také uplatňovat. Nemyslím tím zajisté, že každý, kdo se objeví na ulici bez roušky, by měl být zatčen a odvlečen před trestní tribunál. Ovšem poněkud mě zaráží laxnost s jakou policie  a úřady přihlížejí k masovému porušování platných opatření, byť některá z nich mi jako občanovi mohou připadat nadbytečná.

Ponechám stranou dosti neslavnou roli vlády v této epidemii. Ne že by na ní nezáleželo, ale chci se soustředit na to, co mohou a mají dělat občané. Myslím, že na jaře, během první vlny, to většina věděla a chovala se odpovědně, solidárně, mnozí pak obdivuhodně obětavě. A výsledky tomu odpovídaly. Na podzim ale prvotní strach až panika z nové nebezpečné choroby vyvanuly a lidé, kromě starých a nemocných, nabyli dojmu, že epidemie se jich netýká. Podle toho se začali také chovat. Začali „preferovat osobní svobodu před ohledem na druhé,“ jak to vyjádřila paní Hnilicová. A opět tomu výsledky odpovídají.

Zatímco nemocnice praskají ve švech, a lékaři se zdravotníky první linie padají na ústa, v ulicích a v parcích lze i v této třeskuté zimě běžně spatřit hlučně se spolu bavící partičky (nejen) omladiny a to samozřejmě bez těch svobodu omezujících roušek, abych jmenoval jen jeden z nejviditelnějších běžných projevů ignorování platných vládních nařízení, protože na soukromé večírky za dveřmi bytů a chalup vidět není. Karanténě se lidi ve velkém vyhýbají nejen když se setkali s nakaženým, ale dokonce i v případech, kdy na sobě pozorují příznaky covidu. Není pak divu, že zavření restaurací, hotelů a útlum dalších činností nepřináší kýžené ovoce, ale jen ztráty. Inu, na Titaniku se také do posledních chvil tančilo…

Přitom by velmi pravděpodobně stačilo, kdybychom opravdu důsledně omezili osobní kontakty na dobu  3 – 4 týdnů. Počet případů vyžadujících nemocniční péči by poté klesl na přijatelnou úroveň a mezi tím by rizikové skupiny mohly být proočkovány, což by nám otevřelo cestu k postupnému návratu k volnému pohybu a běžným společenským aktivitám. Ignorace preventivních opatření částí obyvatelstva jen prodlužuje stav, v němž budou taková omezující opatření nutná. Jinak řečeno, omezuje svobodu. A zkracuje životy.

 

 

Reklama