Reklama
 
Blog | Igor Linhart

Paradoxy methanolové kausy

 Ministr Heger dal najevo, že v boji o zdraví lidu se před ničím nezastaví, když prohlásil, že prodej alkoholu bez rodokmene bude považován za trestný čin přípravy na vraždu. Ještěže o právní kvalifikaci takového činu nebude rozhodovat odhodlaný samovládce, ale soudce, který to má s jejím posuzováním přece jen o něco složitější.

Chápu, že na pana ministra toho mohlo být v posledních dnech a týdnech trochu moc, i to, že chtěl vystrašené veřejnosti ukázat své odhodlání, nicméně vysokému státnímu úředníkovi by  i v takto vypjatých chvílích slušel trochu střízlivější přístup. Příprava na vraždu je totiž úmyslný trestný čin, jehož skutková podstata nespočívá v chybějícím lejstru, ale v cílevědomé činnosti směřující k likvidaci živé lidské bytosti. Takový úmysl nelze připsat ani samotným původcům methanolové aféry, kteří přimíchávali do lihových nápojů methanol. Dělali to sice nepochybně úmyslně, ale jejich úmysl těžko mohl být vražedný. Jen udělali osudnou chybu, když  do směsi určené k pančování lihovin přimíchali mnohem více methanolu než obvykle. Těžko totiž předpokládat, že by chtěli na sebe upozorňovat sprovozením ze světa doposud 26 svých zákazníků. Kapři si dobrovolně rybník nevypouštějí.  

Nemíním nijak zlehčovat vážnost situace tím méně pak životy a zdraví obětí. Jen se domnívám se, že by trochu více uměřenosti slušelo nejen panu ministrovi, ale i veřejné diskusi o tomto problému.

 

Reklama

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 Co dokáže methanol

Methylalkohol (methanol, dnes některými novináři a policisty důvěrně zvaný „metyl“) je kapalina chutí a vůní téměř nerozeznatelná od ethanolu a to z něj činí zákeřný jed. Nejenže ji nelze od ethanolu rozlišit čichem, ale neexistuje ani spolehlivá metoda, kterou by bylo možno poznat přítomnost methanolu v lihovině podomácku. Četné návody, se kterými se teď na internetu přetrhl pytel (rozlišení podle barvy plamene, reakcí s manganistanem draselným a pod.), jsou buď nespolehlivé nebo úplně nesmyslné. V patřičně vybavené laboratoři lze methanol prokázat celkem snadno, ale ne bez použití instrumentů jako plynový chromatograf či Ramanův spektrometr. Smrtná dávka pro dospělého člověka činí asi 20 g ale i podstatně menší množství může způsobit nenávratnou ztrátu zraku. Naředěna na koncentraci 40 obj. %, jakou mají běžné destiláty, se smrtná dávka vejde do jednoho velkého panáka, takže při záměně stačí sklenka a člověk bojuje o život. Podobnou smrtnou dávku (10 – 20 g) má například běžné léčivo Paralen, jenže takové množství Paralenu těžko najednou spolykáte omylem. Methanol je běžně přítomen v ovocných destilátech, i v těch nejkvalitnějších. Nevzniká kvašením, ale hydrolytickými procesy při destilaci vykvašeného ovoce (pálení). Nevadí to, protože ethanol působí jako protijed. Jeho přítomnost brání přeměně methanolu na toxické metabolity, formaldehyd a kyselinu mravenčí (inhibuje jeho metabolickou oxidaci). Právě tyto metabolity jsou příčinou toxicity methanolu, takže když se podaří zabránit jejich tvorbě, je vyhráno. Na tom (a na dialyse) je  založena léčba otrav. Účinnější než ethanol je  Fomepizol, dnes u nás známý jako „norský lék“.

Když lihovina obsahuje do 5 % methanolu relativně k ethanolu, otrava methanolem nehrozí. Norma je ovšem přísnější, až na výjimky povoluje nejvýše 12 g methanolu na litr čistého ethanolu. Toto množství je zcela bezpečné. I když se traduje, že z pokoutně vyrobených destilátů z ovoce můžeme snadno oslepnout, ve skutečnosti je otrava methanolem z takovýchto produktů velmi nepravděpodobná. Ovšem jen potud, pokud se jedná skutečně o pravé destiláty, tedy pokud do nich není methanol dodatečně přidán.

 

Otravy methanolem včera a dnes

I když se otravy methanolem objevovaly v průběhu celého 20. století, otrava pančovanými lihovinami, do kterých byl methanol úmyslně přidán je novým fenoménem, který se objevil až v posledních letech v Norsku a Estonsku. Dříve se stávalo, že pijáci se nenechali odstrašit varovným symbolem lebky se zkříženými hnáty a se slovy „smrtko, smrtičko, ty nás nepostrašíš“ si natočili smrtící kapalinu rovnou z železničního vagónu. Za komunistického režimu byl u nás methanol na seznamu „zvláště nebezpečných jedů“, které podléhaly evidenci. Postupně se však přece jen rozšířilo poznání, že není alkohol jako alkohol a proto je dnes methanol u nás v EU klasifikován „pouze“ jako látka toxická. Zatímco záměny za ethanol motivované touhou po lihovině prakticky vymizely, objevily se ty, motivované ziskem. Technický methanol nepodléhá spotřební dani a tak někoho napadlo, že když se jím nahradí část ethanolu v lihovinách, dá se na tom slušně, totiž neslušně vydělat. Jak dlouho tyto kšefty u nás běžely, to možná vědí někteří celníci a policajti. Já to ale nevím a oni nám to vepovědí. Jisté je, že pančování lihu se za nového režimu rychle rozběhlo a posléze se tak jako jiné odnože organizovaného zločinu propojilo se stání správou. Přesvědčivě to dokládají například reportáže Jany Lorencové již z konce 90-tých let.V těch reportážích se ovšem jedná o daňové podvody, při kterých byl čistý potravinářský líh s přídavkem aktivního uhlí chabě maskován jako čistící prostředek. Po jednoduchém odfiltrování přísady aktivního uhlí mohl být čistý líh použit k výrobě nelegálních lihovin. Jiná reportáž Jany Lorencové je o falšování celních dokladů, takže líh byl do republiky dovezen třeba jako keramické dlaždice.

Methanolová kausa je zřejmě špičkou ledovce, která ukázala na podzemní síť falšovatelů lihovin. Ti do nich namísto nezdaněného ethanolu začali přilévat methanol. Navenek se to projevilo až když se jednou spletli a přidali ho tam skutečně toxické množství.

 

Kdo za to může?

Přes veškeré více než přesvědčivé indicie o podílu státních orgánů na nelegálním obchodu s lihem mám za to, že za životy a zdraví obětí methanolové kausy nesou odpovědnost kriminálníci, kteří pančování lihu methanolem organizovali spolu s těmi, kteří ho prováděli, případně zcela určití orgánové státní moci, kteří o tom věděli a nezakročili. Obviňovat z toho stát jako takový je podle mne pochybené mravně i ekonomicky. Je bohužel zřejmé, že náš stát funguje špatně a selhává v mnoha svých funkcích, takže není divu, že selhal i v boji s nelegální distribucí lihu. Jiný stát však nemáme a tak spíš než hledat, za co všechno by ještě mohl zaplatit, namísto jeho ždímání, měli bychom vynaložit své úsilí k vytvoření mnohem účinnějších zpětných vazeb, které by mohly jeho špatné fungování korigovat. Fungování státu je totiž závislé na atmosféře ve společnosti a vice versa.

Přes všechny výhrady bych řekl, že na alarmující situaci hromadných otrav pančovanými lihovinami nakonec stát zareagoval poměrně dobře. V těchto krizových situacích skutečně není co závidět těm, kdo mají přijímat rozhodnutí, protože tu není dokonale správných rozhodnutí a každé rozhodnutí někoho poškodí. Důležité je, že policie v poměrně krátké době vypátrala zdroj otrávených lihovin a (můžeme-li tomu věřit), našla organizátory této zločinné sítě. Váhavé vyhlášení částečné prohibice bylo rozhodnutím sice problematickým, ale v dané situaci pochopitelným a v zásadě správným. Jediné, co bych mu vytkl, je omezení prohibice na lihoviny s obsahem nejméně 20 % alkoholu. Methanol se totiž mohl vyskytovat v kterémkoli alkoholickém nápoji, do kterého se přidává líh. To pak umožnilo některým vynalézavým výrobcům rychle a zcela v mezích zákona dodat na trh některé oblíbené míchané nápoje hotově namíchané v plastových lahvích. Nikdo již nekontroloval, jestli suroviny, které k tomu použili (například rum, vodka, becherovka) byly nezávadné. Důležité bylo pouze to, že výsledný nápoj obsahoval jen 14 % alkoholu. Snadno lze spočítat, že jedna sklenka takového koktejlu objemu 200 ml obsahuje asi 28 ml alkoholu a to je víc, než je ho ve velkém panáku 40 %-ní lihoviny.

Na štěstí prohibice díky odhalení zdroje otrav nemusela trvat příliš dlouho. Historická zkušenost z USA 20-tých let jasně ukazuje, že dlouhodobá prohibice alkoholu není v naší kultuře akceptovatelná. Zákony, které nemají šanci být akceptovány ani jinak spořádanými vrstvami společnosti vedou k falši, pokrytectví, k rozsáhlé demoralizaci a k marasmu. Z takové situace pak nejvíce profituje organizovaný zločin.

 

Čiňte opatření!

Aféry jako tato methanolová vedou zcela neodvratně k zavádění administrativních opatření. Jsou to výjimečné situace, kdy lid volá po jinak nenáviděných a vysmívaných opatřeních  a politik si nemůže dovolit takové volání ignorovat. Vzal by na sebe odpovědnost za každý  další případ a musí proto zařídit, aby se případná další otrava mohla objevit jenom jako důsledek porušení nově zavedených opatření. Navíc je to vítaná příležitost (v době utahování opasků obzvláště vítaná) zřídit nějaký nový úřad s lukrativními posty předsedů, ředitelů a jejich náměstků, případně přihrát pěknou státní zakázku spřátelené firmě. Uvidíme, co naši politici ještě vymyslí. Zatím vymysleli jen „rodné listy“ pro každou lihovinu vyrobenou po 31.12.2011. To není nijak dramatické, protože většina zavedených výrobců již původ lihu sleduje a může jej doložit. Horší už je, že vláda nařídila nechat laboratorně otestovat nebo zlikvidovat všechny lihoviny v načatých lahvích. Myslím, že dnes, když je známo, jakým způsobem se methanol do lahví dostal a aspoň zhruba i to, v jakých typech lihovin se vyskytuje, mohla vláda ponechat na uvážení a odpovědnosti majitelů restaurací, zda alkohol z načatých lahví budou nabízet dále, nebo ho nechají pro jistotu otestovat, či ho rovnou zlikvidují. Otestování vzorku totiž vyjde dráž než levnější láhev lihoviny. Restauratéři by měli nejlépe vědět, které z načatých lahví jsou podezřelé a které jsou bezpečné. Pokud jde o domácí zásoby, které teď mnohým dělají starosti, nemohu dávat zaručené návody, ale mohu napsat, jak s těmi svými naložím sám.

Své dvě načaté lahve sladové skotské whisky rozhodně vylévat nebudu, stejně tak nevyliji načatou láhev pravé Jelínkovy třešňovice a božské jablkovice z jedné malé soukromé pálenice. Nevyliji ani neotevřenou láhev pravé slivovice bez ohledu na datum výroby. Je totiž krajně nepravděpodobné, že by pravý destilát (takový, do kterého nebyl přidán líh) obsahoval nebezpečné množství methanolu. Ten by se tam mohl teoreticky dostat pančováním, výsledek by pak ale byl od pravého destilátu rozeznatelný, měl by slabší aroma a výrazněji lihovou chuť. Podvodníci se proto soustřeďují na jiné, podřadnější druhy lihovin, ve kterých se hned tak nějaká příměs nepozná. Těch je na trhu čím dál více. Možná pod vlivem pití sladkých limonád s výraznými umělými příchutěmi si lidé oblíbili i všelijak uměle ochucené lihoviny. Na rozdíl od pravých destilátů se takové nápoje vyrábí z lihu, vody, tresti a bývají přislazeny. Ministerstvo zdravotnictví uveřejnilo etikety lahví, ve kterých byl nalezen závadný alkohol. Žádná z nich nepatří pravému destilátu. Kdybych snad měl v domácím baru nenačaté láhve s likéry nebo s lihovinami, které nejsou pravými destiláty, zařídil bych se u nich podle data výroby, jak pan ministr zdravotnictví káže. Načaté láhve bych však považoval za mimoděk prověřené pokusem na lidech. Možná to není stoprocentně bezpečné, ale určitě mnohem bezpečnější než například provoz na našich silnicích.