V týdeníku Eurojournalist Horního Porýní vycházejícím v německém a francouzském jazyce vyšla před časem série článků Michaela Magercorda doprovázených vlastními fotografiemi autora. Jako student ze Západního Berlína měl autor možnost opatřit si příslušné papíry a opakovaně projíždět přes východoněmeckými pohraničníky ostře střeženou hranici. Tuto možnost využíval velmi svérázným způsobem, o kterém se dovíte více, pokud si přečtete vybrané části této série blogů. S jeho souhlasem jsem je totiž přeložil a dnes vám předkládám jeho úvodní část, kde se dovíme, proč vlastně chtěl autor připomenout Zeď a její pád.
…O generaci později je čas bilancovat – včetně způsobu, jak se tato historie (historie Berlínské zdi) vykládala.
Když vzpomínám na tu dobu, pád Zdi nebyl ničím jiným, než aktem symbolizujícím děje, které začaly mnohem dříve. V Polsku již od února 1989 „Kulatý stůl“ spojil komunisty s opozicí a vznikla nová vláda na základě svobodných parlamentních voleb (pozn. překl.: svobodných jen napůl). V červnu zmizel také ostnatý drát mezi Maďarskem a Rakouskem. Východoněmečtí uprchlíci, kteří našli dočasné přístřeší na Německém velvyslanectví v Praze, se v září vydali na cestu do SRN. Každé pondělí procházeli městem Lipskem demonstranti, aniž by policie zasáhla. A generální tajemník všemocné Komunistické strany, Michail Gorbačov, dal svým soudruhům z komunistických stran střední a východní Evropy najevo, že Rudá armáda, je již nepřijde zachraňovat. Navzdory tomuto vývoji a navzdory skutečnosti, že pád Berlínské zdi již nebyl zrovna neočekávaný, zdálo se, že všechny překvapil. Držitele moci, opozici, občany a občanky, tebe i mne – ale proč?
Pád Zdi patří mezi ty historické události, u nichž si každý vzpomene, kde se právě nacházel, když se tu novinu dověděl. Já též. Večer 9. listopadu jsem seděl před televizí v mém studentském pokoji v Západním Berlíně. Sledoval jsem, jako vždy v té době, program z NDR. Byla to každodenní tisková konference ústředního výboru SED (pozn. překl.: Sjednocené dělnické strany, tedy strany východoněmeckých komunistů) a náhle Günter Schabowski řekl ta kouzelná slova: „Okamžitě. Hned.“ Ta slova se týkala platnosti nového předpisu, který dovoloval občanům NDR cestovat na Západ bez nutnosti předchozího povolení. A všichni to hned pochopili: to je konec německo-německé hranice a konec Zdi. Bylo jich mnoho, obyvatelů Východního Berlína, kteří hned pochopili a hned se vydali na hranici, aby jí prošli – a já jsem si řekl: Ach jo, já nemám blesk, raději abych šel na hranici ráno, hned jak se rozední.
O tři roky dříve jsem přijel do Západního Berlína. Zeď byla na místě, nepřekročitelná, a já jsem ji začal fotografovat. Ano, ta Zeď byla fascinující, stala se téměř “Mou Zdí”. Prošel jsem pěšky téměř celých cca 160 km její délky, dokonce i místa, kde Zeď procházela lesem. Tam, kde vypadala jako obyčejný jen trochu příliš vysoký drátěný plot, jsem měl pocit, že tam nemůže zůstat věčně. Ale v tu chvíli mě vůbec nenapadlo, že to bude trvat tak krátce.
Je těžké popsat, jak se člověk cítil za Zdí. Protože je pravdou, Zeď Západní Berlín obklíčila, byli jsme zazděni. Přesto, jako pravděpodobně všichni obyvatelé Západního Berlína, jsem viděl Zeď jen jako něco vnějšího a necítil jsem jasně, že pojmy „svoboda“ a „hranice“ nemají jen geografický rozměr. Když člověk zíral na Zeď, samotné slovo „normalita“ ztrácelo svůj smysl. A co teprve výraz „absurdita“? Když se člověk vydal na nádraží Friedrichstraße, mohl pozorovat nejabsurdnější myslitelnou hranici: Uprostřed Východního Berlína, přestupní stanice tramvajové sítě RER Západního Berlína a zároveň, vrata pro pašeráky – a i přes tyto absurdity, toto nádraží bylo součástí každodenního života v Berlíně. Ale může být každodenní život tak absurdní?
Nebylo možné nevnímat ruch na východě Evropy tedy i ve Východním Berlíně. 4. Listopadu 1989 zažil Alexanderplatz snad největší demonstraci v německé historii. A jen o 5 dnů později přišla noc nocí – a nazítří již o rozednění: bylo třeba vydat se k hraničním postům, přičichnout si k trabošům. Bylo třeba jít k Brandenburské bráně, kde se trochu přiopilí Západoberlíňané snažili vynutit si přechod do Východního Berlína, ale marně: pro Západ byla Zeď ještě zavřena dalších sedm týdnů. Bylo třeba zúčastnit se na manifestaci na radnici v Schönebergu, kde se dav pochechtával, když starosta Walter Momper deklamoval z balkónu, že od nynějška „jsme součástí nejšťastnějšího národa na světě“ a kde bylo slyšet pískot, když on, Helmut Kohl a Hans-Dietrich Genscher krákali národní hymnu. A za noci, opět za podzimní temnoty, vydal jsem se na Bernauer Straße, kde jsem fotil hraniční zařízení ještě před dvěma dny netknuté, kde již odstraňovali první části Zdi aby zvětšili průchod mezi Západním a Východním Berlínem.
To, co následovalo po dnech plných emocí, byl to znovu každodenní život? Pondělní demonstrace v Lipsku pokračovaly a heslo “My jsem lid” se rychle změnilo na “My jsme jeden lid” (Wir sind ein Volk). Kancléř Kohl oznámil svůj plán cesty ke sjednocení obou německých států v deseti bodech a vysloužil si tím výtky od svých kolegů na Summitu EU ve Štrasburku počátkem prosince. O 10 dnů později se vydal do Drážďan kde, za jásotu davu, žádal Boží požehnání pro německou vlast. A byl také v Berlíně, když se 22. prosince 1989 otevřela Brandenburská brána – v rámci od A do Z zinscenované manifestace.
Následující týdny zanechaly smíšené pocity: ve Východním Berlíně zavládla anarchie, nic již nebylo nemožné. Zároveň se politické události vyvíjely s vlastní dynamikou směrem ke sjednocení. Zdálo se, že sjednocení nemá alternativu, možná proto, že nikdo o alternativách nepřemýšlel, zejména ne v NDR. Co zbývalo ještě udělat novináři, který dokumentoval Zeď? Zdokumentovat její demontáž, která započala na jaře 1990, fotografiemi, které působily téměř jako pohřební oznámení. Ale proč a pro koho? Jistěže ne proto, aby udělal Zeď nesmrtelnou, ale proto, abychom si mohli připomenout promrhané šance najít odpovědi na otázky, před které nás existence Zdi postavila. Jenže ty otázky v chaosu destrukce nikdo nepoložil a později, když historie šla svou cestou, nikdo již neměl chuť je pokládat.
Mohou obrazy z té doby oživit tyto potlačené otázky? Stojí za to, se o to aspoň pokusit.