Reklama
 
Blog | Igor Linhart

Nesnesitelná lehkost utrácení

Přišla mi tuhle poštou zvláštní věc. Malá plastová kartička, kterou stačí přiložit ke kouzelné krabičce v samoobsluze nebo v nějakém jiném krámu a můžete si odnést nákup domů. Není-li to nákup příliš drahý, nikdo nebude ani ověřovat, zda vám ta kartička patří.

Říká se tomu pokrok. Jenže já jsem asi již odrostl věku, kdy jsem se dovedl radovat z každé nové hračky. Obvykle si spíš říkám: „Zase nějaká nová opičárna.“ Kromě toho jsem ani netušil, že to nová hračka je. Domníval jsem se, že je to jen náhrada za moji starou platební kartu, kterou jsem při každé platbě musel zasunout do čtecího zařízení a ještě k tomu, horribile dictu, vyťukat čtyřmístné číslo, tzv. PIN. To mi někdy vskutku činilo jisté potíže, protože v paměti se mi pletou nesčetná hesla a přístupové kódy, které se pomalu vkradly do mého života, a já se svou slábnoucí pamětí neustále zápasím s pokusy, jak do nich vnést jakýsi zapamatovatelný řád a kam si je poznamenat, abych se v nich vyznal já, ale ne již někdo nepovolaný. Nicméně když mi prodavačka v jednom krámku vysvětlila, že svou kartičku nemusím do čtečky vsunout, ale jen k ní přiblížit, nepřijal jsem to s vděčností a ulehčením, ale cítil jsem se podveden. Podveden bankou (mBank), která mi namísto objednané klasické platební karty podstrčila novou, bezkontaktní.

Ta moje banka to jistě udělala v nejlepší víře, že mi dává do ruky vyšší kvalitu a šetří moje opotřebované mozkové závity i těžce získanou energii svalů a motorických nervů, ale já jsem povahy nevděčné. Namísto toho abych upřímně poděkoval, ještě jsem si stěžoval, že mi neposlali stejný, dnes již dávno překonaný typ karty, kterou mi dle smlouvy poslat měli. Kartu, která obtěžuje nakupujícího nutností zadat PIN pro každou prkotinu do 500 Kč a zbytečně tak brzdí obrat i posvátný ekonomický růst. Na zákaznické mLince jsem se dověděl, že banka svým klientům rozesílala e-maily s dotazem, zda si přejí novou, modernější, technicky pokročilejší a nádhernější bezkontaktní kartu, nebo snad jen tu starou, dávno překonanou, kterou mají objednanou. Když klient neodpověděl, banka to považovala za souhlas se zasláním karty bezkontaktní. Vskutku originální způsob změny smlouvy, který doporučím do pozornosti České národní bance, jako organizaci bankovního dohledu. Já jsem ovšem takový e-mail nedostal. To se objasnilo, když mi z banky konečně přišla odpověď na moji stížnost, kde mi vysvětlili, že e-mail mi nebyl zaslán, protože jsem nedal souhlas k použití svých kontaktních údajů k marketingovým účelům. Můžu si tedy za to sám a ještě si stěžuji. A to banky dělají pro své klienty, co jim na očích vidí. Moje banka mi nakonec krásnou novou kartu vyměnila za ten starý, výběhový typ. Nejprve jsem ale musel, prý z „technických důvodů,“ telefonátem na jejich zákaznickou linku stávající kartu zrušit a pak o tu staronovou požádat. Prostřednictvím internetového bankovnictví, které běžné používám to údajně „technicky“ nejde. Na můj dotaz, jaké technické důvody jim brání, aby mi poslali to, co jsem měl dle naší smlouvy objednáno a zrušili to, co mi proti mé vůli podstrčili, jsem dosud nedostal odpověď. Odhaduji, že jsou to podobné technické důvody, jako ty, co brání klientům, aby si sami rozhodli, zda vyžadují nutnost autorizovat platbu zadáním PINu i při malých částkách nebo ne.  

Vehemence, s jakou banky propagují a šíří tento nový, nesnesitelně lehký způsob placení a lehkovážnost, s jakou bagatelizují rizika zneužití by měla být každému podezřelá. Vypadá to jako cílená podpora pouličnímu zločinu. Bankám samozřejmě vyhovuje, když lidi co nejvíce platí kartou. Nakupující tím snadno ztrácejí přehled, kolik vlastně utratili a tak ve výsledku utratí mnohem více, než kdyby platili bankovkami. Kromě toho ale banky (neznám v tom výjimku) šikovně převedli transakční poplatky za platby kartou z nakupujících na prodávající. Nakupujícím neopomenou připomenout, že platba kartou je zdarma. To je ale lež. Za platbu kartou banky účtují prodávajícímu obvykle 2% z transakce. Tato sazba se samozřejmě musí promítnout do ceny zboží a náklady tak nesou v konečném důsledku kupující a to i ti, kteří kartou neplatí. Banky pak mohou stavět ty své okázalé paláce, investovat vaše úspory do obchodu s očekáváními na burze a rozdávat zlaté padáky svým „menažérům“. Risiko jejich podnikání nakonec nesou daňoví poplatníci, protože banka je „too big to fall“.

Reklama

A lidičky se zatím radují, jak úžasně rychle se ty penízky kutálejí, ani netřeba zadat PIN. Takže pokud se někdo zmocní vaší úžasné bezkontaktní karty, může rozkutálet vaše peníze, než si toho vůbec všimnete. A ani vám nemusí sahat do kapsy. Když se se svým „chytrým“ telefonem vybaveným správnou aplikací přiblíží na 5 cm k vaší kartě, tak si z ní může přečíst její tajemství v detailech dostačujících k tomu, aby mohl za vaše peníze nakupovat v některých internetových obchodech. Pokud nevěříte, můžete si o tom počíst zde nebo dokonce i česky zde. Z hlediska ekonomického růstu je to velmi positivní a přínosné, neboť z cizího se utrácí lépe a radostněji. A čím víc utrácíme, tím lépe pro ekonomický růst a čím rychlejší ekonomický růst, tím se všichni máme lépe. Nebo snad ne?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama