Premiér Nečas býval považován za takového slušného nepříliš výrazného člověka – politika. Jistě k tomu napomáhalo jeho usedlé, konservativní vzezření, zdrženlivé a úsporné vyjadřování a téměř dokonalá absence emotivních projevů na veřejnosti. Po buranském hromotlukovi s kulema působil tak nějak zklidňujícím dojmem a po jistou dobu se mu dařilo vyvolávat ilusi klidné síly, která by dokonce snad mohla trochu zkultivovat českou politickou scénu. Ostatně roli neomaleně drzého spratka v jeho vládě zcela vyčerpávajícím způsobem zastal koaliční partner kalousek, zvláště když se byl posilnil několika panáky. Zákonem kontrastu pak Nečasovo poklidné vystupování působilo natolik důstojně, že si to lidé začali plést se slušností. Jenže lidská slušnost nespočívá ve vnějších projevech jako správně uvázaná vázanka, hojný výskyt slov „děkuji“ a „prosím“ nebo absence fekálně-genitálního výraziva v řeči. Je to spíš vnitřní ustrojení, které člověka nutí brát ohledy na jiné, nedovoluje mu podvádět, jednat podle a nečestně, slibovat, co nemůže splnit, zkrátka, činit jiným to, co nechce, aby oni činili jemu. Z tohoto úhlu pohledu se těžko může jevit slušným předseda vlády, která se vyznamenala například vybudováním masivního penězovodu k „odklánění“ veřejných prostředků do soukromých penzijních fondů, prodejem či darováním osobních dat lidí pobírajících sociální dávky České spořitelně (S-Karty) nebo mimořádně úspěšným novým systémem registrace motorových vozidel, to vše pod hlavičkou rozpočtové odpovědnosti. Sám premiér proslul velice slušným a velkorysým odměňováním své asistentky, paní Nagyové (vtipnou shodou okolností paní stejného příjmení bývala kdysi pravou rukou slovenského populistického premiéra Mečiara), která podle jeho slov „dře jako kůň“. Zřejmě na rozdíl od tet z Klokánků, které ještě nedostaly mzdu za loňský prosinec. Měřeno prospěšností vládních reforem by možná bylo lepší, kdyby paní Nagyová dřela méně a tety z Klokánků dostaly zaplaceno o to více.
No a nedávno si pan premiér zamoralizoval na adresu 28 senátorek a senátorů, kteří se odhodlali iniciovat ústavní žalobu na presidenta. Udělali tak zcela v souladu se svým posláním kontroly výkonné moci parlamentem. Důvody pro to měli solidní, a jsou srozumitelně sepsány v návrhu této žaloby. Pan premiér to ale vidí jinak. Označil jejich čin za nevídanou ubohost a nízkost a volal: „Fuj, hanba jim!“
Možná, že to vidí z takových výšin, kam já nedohlédnu a to, co mně se jeví jako odpovědné a opodstatněné jednání volených zástupců, z jeho piedestalu vypadá jako ubohost. Neměli bychom ale zapomínat, že pan premiér má solidní důvody ústavní žalobě na presidenta bránit. Podle Ústavy za výkon presidentských pravomocí včetně vyhlašování amnestie totiž odpovídá vláda. Takže je zcela namístě, že se premiér cítí potrefen. Kdyby čistě teoreticky vyšlo najevo, že šlo nejen o velezradu, které se může dopustit pouze president, ale že ta povedená amnestie, která se čirou náhodou dotkla i některých Klausových dobrých známých, byla s některými z nich předem domluvena, hrozilo by premiérovi Nečasovi obvinění z účasti na zločinném spolčení. A to vše kvůli jednomu autogramu, který podle svých slov musel poskytnout, i když dodnes zůstává záhadou, kdy a jak k tomu došlo, neboť o tomto násilném aktu vykonaném na premiérovi není na úřadu vlády žádný záznam.[1] Jeho reakce je tedy lidsky a biologicky pochopitelná. Vždyť i malé zvířátko vás může ošklivě pokousat, když se cítí ohroženo. Přesto si ale nemyslím, že je to reakce hodná předsedy vlády, byť vlády dost neslavné.
To stále ještě president Klaus se vyjádřil o senátorech, kteří ho chtějí obžalovat z velezrady o poznání laskavěji. Prý jsou to jen takové politické hrátky. [2] Rasantně popřel, že by mu s přípravou amnestie někdo pomáhal, autorem je jedině on sám. Rozhodoval se prý pod dlouhodobým tlakem přívalu žádostí o milost. Neřekl, zda mezi nimi byly i žádosti od soudce Berky nebo Klausova dobrého známého, podnikatele Lukeše. Zato nám ale vyjevil, kdo za těmito hrátkami stojí: lidé kolem Václava Havla. Stopy tedy vedou až do záhrobí.
Když Václav Klaus nastupoval do presidentského úřadu vyjádřil se, že chce být presidentem všech občanů. Část z nich to však nechtěla akceptovat. Ani v závěru druhého funkčního období se Klausovi nepodařilo stát se presidentem všech, ale podařilo se mu něco mnohem významnějšího: sjednotit proti sobě opravdu, ale opravdu velkou část společnosti. Zejména nikým nevolená občanská hnutí, která chtějí mluvit do věcí veřejných, aniž by usilovala o mandát vzešlý z voleb, mu za tuto sjednotitelskou činnost mohou být vděčná.
Ostatně soudím, že Klaus musí být souzen pro velezradu.
[1] Možná je moje představivost příliš omezená, ale dovedu si představit, že někdo musel něco podepsat pouze v případě, že byl vystaven mučení nebo tvrdému vydírání. Pravdou ale je, že jsem za dob „reálného socialismu“ slýchával tu a tam, že někdo „musel“ vstoupit do KSČ. Nikdy jsem ale úplně nepochopil, jakou mocí to ti komunisti dělali.
[2] Již mnohokrát jsem se podivoval nad tím, jak se naši politici nelichotivě vyjadřují o politice. Jakoby to bylo něco a priori zavrženíhodného, s čím oni nemají a nechtějí mít nic společného. Přitom slovo politika si takové opovržení určitě nezaslouží. Pochází z řeckého výrazu polis = obec a označuje správu věcí obecních, čili veřejných. Že ta správa bývá příliš často spojena s odpudivým hašteřením o moc a peníze je smutnou skutečností, která ale nic nemění na tom, že věci veřejné nějakou správu nutně potřebují.