Máme dva dobré důvody, proč se zbavit závislosti na ruském plynu a ropě: Platbami za plyn a ropu pomáháme Rusku financovat jeho „speciální vojenskou operaci“ na Ukrajině a také poskytujeme Putinovi účinný nástroj k vydírání. Příjmy z prodeje těchto surovin tvoří podstatnou část příjmů ruské státní pokladny. Kdyby tento penězovod náhle vyschl, bylo by pro Rusko dlouhodobě neudržitelné invazi na Ukrajinu financovat.
O diversifikaci zdrojů strategických surovin jako zemní plyn a ropa se u nás diskutuje již dobrých 30 let. Ráno letošního 24. února nás ale přesto zaskočilo nepřipravené. Evropa i celý západní svět sice projevil nebývalou jednotu v odhodlání sankcionovat Rusko za jeho agresi na Ukrajině, ale když měl pak přejít od slov k činům, rychle se ukázalo, že je to mnohem složitější, než se zdálo.
Odstřihnout Rusko od platebního systému SWIFT? Dobrý nápad, ale jak to udělat, abychom si rázem nezavřeli všechny kohouty s ruským plynem a ropou, za který platíme právě prostřednictvím tohoto systému? Na ruském plynu je EU závislá ze 40 % (ČR asi z 90 %), na ropě asi z 25 % (ČR asi z 50 %). Okamžité zastavení dodávek by nejspíš způsobilo větší škody nám než Rusku. Autoritářské režimy jsou totiž mnohem méně závislé na nepohodě a nespokojenosti obyvatelstva než demokracie. Takže některé ruské banky byly od SWIFTu odstřiženy, ale ta největší ne, abychom měli jak za ropu a plyn Rusku platit.
V Evropě ale přesto zavládl strach, že Rusko samo zavře kohouty. To se (pochopitelně) nestalo a nestane. Namísto toho si Putin pohrává s „výběrovým“ přiškrcováním nebo zavíráním plynových kohoutů pro země, které „zlobí“ a vůči kterým si to technicky může dovolit a vydírá Evropu požadavkem, aby za plyn platila v rublech. Vlastně ne tak úplně v rublech: Evropa má platit v tvrdých měnách jako dosud, ale ty platby budou v ruské bance Gazprombank převedeny na účet vedený v rublech, který si tam odběratelé musí podle ruského požadavku zavést. EU sice odmítla na tento vyděračský požadavek přistoupit, protože by to bylo považováno za porušení sankcí, ale netrvalo dlouho a evropští odběratelé si Putinem požadovaný účet v rublech stejně otevřeli. O tom, kolik z nich dnes platí za plyn přesně podle Putinových požadavků se diskrétně mlčí.
Putin tím zabil hned tři mouchy jednou ranou: Svým vyděračským požadavkem ponížil Evropu, vyvoláním obav z nedostatku plynu a ropy se mu povedlo zvýšit zisky z jejich prodeje za dva měsíce od invaze na Ukrajinu na dvojnásobek a ještě posílil směnnou hodnotu rublu, která po vyhlášení sankcí povážlivě klesala. Protože na světových burzách se obchoduje spíš s očekáváním než s reálnými statky, ceny fosilních surovin vyletěly nahoru ještě dříve, než jejich toky zeslábly. Rubl se pak stal důležitější a silnější měnou, když se jakoby za něj nakupuje ta ropa a plyn. Zdá se, že placení „jakoby“ rublem za tyto důležité komodity na posílení této měny úplně stačí.
Můžeme se závislosti na ruských surovinách rychle zbavit? Evropské komise má plán. Hodlá do snížení závislosti na ruských zdrojích do roku 2030 investovat 300 miliard EUR. Bohužel ale si lze těžko představit, jak Ukrajina vydrží vzdorovat ruské agresi ještě 8 let, než Evropa přestane tuto agresi financovat.
Položme si otázku, jak snížit naši závislost na ruských zdrojích rychle, pokud možno okamžitě. Co bychom obětovali v rodinném rozpočtu, kdybychom museli náhle ušetřit? Možná jsou i tací, kteří by se rozhodli na dluh nakoupit úspornější spotřebiče nebo se dokonce rozhodli investovat do energeticky úspornější stavby a vyslat děti studovat perspektivně výnosné obory. Taková strategie by ovšem rodinu rychle přivedla na buben. Schůdná by byla spíš mnohem primitivnější a bezprostředně také bolestnější cesta, totiž radikálně omezit spotřebu a na investice pro tu chvíli ani nepomyslet. „Velká ekonomika“ státních rozpočtů si ale tento jednoduchý způsob šetření paradoxně nemůže dovolit. Aspoň ne v rámci stávajícího ekonomického systému. Brání tomu diktát ekonomického růstu. Zatímco pokles rodinných příjmů o pár procent by si většina z nás ani nevšimla, pokles HDP o zlomky procenta znamená pro stát i pro jeho obyvatele nepřehlédnutelné problémy, takže ekonomičtí analytici pak mluví o krizi způsobené „propadem“ HDP.
Zkusme ale na chvíli zapomenout, že jsme zakleti v potřebě neustálého růstu a představit si, jak by čistě hypoteticky šlo spotřebu energie razantně snížit a tak snížit nebo dokonce ukončit naši závislost na ruském plynu a ropě.
Spotřeba jakéhokoli zboží a služeb je nutně spojena se spotřebou energie. Ta je potřebná na výrobu zboží, jeho dopravu ke spotřebiteli, ale i na řadu činností, které se spotřebou souvisí jen nepřímo, jako marketing nebo zavádění inovací. Okamžité radikální snížení spotřeby zboží a služeb by tedy vedlo k radikálnímu snížení spotřeby energie, ale i k utlumení ekonomiky. Protože jednotlivé zdroje energie jsou v principu zaměnitelné, mohli bychom energii z Ruského plynu a ropy nahradit ušetřenou elektrickou energií z ostatních zdrojů dříve, než bychom začali investovat do technických úsporných opatření.
Jak takového snížení spotřeby ale dosáhnout? Zcela po dobrém by to zřejmě nešlo. Mimořádná doba si žádá mimořádná řešení. Znamenalo by to na vymezenou dobu, řekněme na 6 měsíců nebo 1 rok radikálně omezit státní výdaje a to včetně těch mandatorních. A samozřejmě zapomenout na investice, s výjimkou těch nejnutnějších. Platy ve státní sféře i důchody by musely být sníženy a nivelizovány tak, aby se chudší vrstvy obyvatelstva nepropadly do bídy a aby náklady na tato opatření nesli ti, kdo si to mohou aspoň po vymezenou dobu dovolit (nikoli příští generace, jak tomu bývá obvykle dosud). Výrobu, zvláště tu energeticky náročnou, by bylo nutno radikálně omezit, podobně jak jsme si to vyzkoušeli během epidemie covidu. Protože by to vedlo k nedostatku zboží na trhu, bylo by zároveň nutno zavést přídělový systém na energii, potraviny a hygienické potřeby za regulované ceny. Vše nad tyto skromné příděly ponechat neviditelné ruce trhu. Protože podstatnou (někdy vysoce nadpoloviční) položku v rodinných rozpočtech tvoří náklady na bydlení, bylo by nutno znovu zavést regulaci nájemného a pozastavit splácení hypoték.
Vypadá to jako dystopie? Pokud to srovnáme s dnešním způsobem života, tak nepochybně ano. Jenže zkusme to srovnat s tím, co se dnes děje na Ukrajině a co v případě, že ruská agrese tam nebude zastavena, velmi reálně hrozí i u nás. A nejen to. Přeroste-li válka na Ukrajině v otevřený konflikt mezi Ruskem a vojsky NATO, dříve nebo později to skončí jadernou katastrofou. Z této perspektivy se již popsaná vize nejeví jako zas tak odstrašující. Samozřejmě můžete právem namítnout, že není reálná. Žádná vláda se k takovým drastickým opatření neodhodlá a ani nemůže, protože tomu brání stávající legislativa, včetně Ústavy. Jednoduše řečeno – systém. Toho je si autor těchto řádků vědom. Krize jsou ale odedávna příležitostí ke změně, někdy dokonce ke změně k lepšímu. Možná bychom měli vážně přemýšlet, jak změnit naše chování, abychom tolik neplýtvali energií a vším, k čemu se energie používá a také abychom prolomili to prokletí diktátem ekonomického růstu. Pomohlo by to zlepšit naše vyhlídky do budoucna. Žádný strom totiž do nebe neroste.
Ať žije Ukrajina! Slávu už jí nikdo nevezme.