Studentský spolek Uniqorn pozval biologa Petra Pokorného z Centra teoretických studií, aby na naší Alma Mater (VŠCHT Praha) přednesl nekonvenční přednášku o globální změně klimatu s názvem „Budoucnost přichází, jen nevíme jaká“. V diskusi po přednášce vznesl jeden z pořadatelů dotaz adresovaný pamětníkům sametové revoluce, kam se poděl ten optimismus přelomového období po roku 1989 (to je moje intepretace, přesné znění si nepamatuji). Výzvy se chopil přednášející a přišel s psychologickým vysvětlením v tom smyslu, že velké naděje zákonitě vedou ke zklamání. To nelze popřít, nicméně vůbec nic nám to neříká o konkrétních okolnostech a příčinách toho zklamání a taky to nepomůže najít odpovědi na otázky, co mohlo či mělo být uděláno lépe, a co by se dalo dělat teď, abychom poopravili, co bylo pokaženo. Myslím, že tento dotaz zvídavého mladého muže si zaslouží lepší odpověď, a protože jsem nebyl dost pohotový, abych ji ve stručnosti poskytl na místě, chtěl bych tak učinit aspoň dodatečně.
V přelomovém roce 1989 mi bylo krásných 35 let a žil jsem v domnění, že předlistopadový komunistický režim mám na doživotí. Když se ale začal „tábor míru a socialismu“ drolit a když pak i naši soudruzi ocitnuvší se bez podpory Velkého Bratra z východu byli nuceni odejít do propadliště dějin, pocítil jsem intenzivní štěstí. Tento pocit byl široce sdílen, takže jsem snad po prvé v životě ucítil sounáležitost s většinou, s národem, s vlastí. V takových přelomových chvílích uvolnění se v mnoha lidech probouzí lepší já. Plni nadějných očekávání a dobrých předsevzetí chovají se k sobě vstřícněji, ohleduplněji než je obvyklé. To bylo cítit na náměstích, když lidé zvonili klíči, když se pak radovali z ustavení první většinově nekomunistické vlády a zvolení Václava Havla presidentem, ale i v každodenních situacích. Noví polistopadoví představitelé státu mluvili vesměs lidskou řečí s otevřeností tak nepodobnou koženému jazyku komunistických funkcionářů plnému stereotypních frází. Z rozhlasu a televize najednou namísto ideologických blábolů a samochvalných tirád představitelů stranického aparátu zněly živé diskuse na žhavá aktuální témata a namísto banálního popíku čí řízné dechovky zněla dosud neslýchaná hudba různých žánrů a žádná reklama. Jako by si hudební redaktoři začali plnit neuskutečněné sny. Začaly vycházet knihy dosud zakázaných autorů a obchody se pomalu ale jistě začaly plnit západním zbožím. Svět se zdál být v pořádku, nakročen k lepším zítřkům a my jsme směřovali na Západ, do Evropy.
Dnes se takový optimismus může zdát naivní. Pod povrchem se již tehdy zakládalo na pozdější problémy. Prominenti komunistického režimu se rychle zorientovali v nové situaci, využili svých styků a vlivu a začaly úspěšně privatizovat nebo spíš rozkrádat státní majetek. V tom jim vydatně pomáhali neoliberální vládní ekonomové v čele s Václavem Klausem. Ti se ve snaze o co nejrychlejší privatizaci státního majetku rozhodli na čas „zhasnout“ a „pustit ekonomy před právníky“ (nebo taky zloděje před policajty), aby si ti „ekonomové“ mohli nerušeně nakrást a vytvořit tak domácí vrstvu kapitalistů. Zároveň mnoho podniků, které se nestačily přizpůsobit novým tržním podmínkám, zkrachovalo a mnoho lidí se tak octlo bez zaměstnání, někteří se špatnými vyhlídkami na získání nového. Nicméně, i když jsem si podobně jako mnozí z mojí generace byl této odvrácené strany společenské transformace dobře vědom, dodnes považuji léta těsně po sametové revoluci za jedno z nejhezčích období svého života.
Asi jsme od nových poměrů očekávali příliš. Lidé v listopadu 1989 na náměstích volali jedním hlasem po svobodě a demokracii, ale očekávání měli různá. Chtěli skoncovat s vládou jedné strany, která měla vždy pravdu a vždy to jedině správné řešení a vládnout si sami, mít možnost svobodně se vyjádřit a nebýt za to persekvováni, nastolit demokratický právní stát a také poznávat svět mimo hranice „tábora míru“.
Ač se mluvilo hlavně o svobodě, demokracii a právním státu, většině nejspíš šlo především o západní blahobyt, který si ke všemu představovali značně idealizovaně, podle reklam v západních časopisech na křídovém papíře a výloh na vídeňské Mariahilfer Strasse. Ve srovnání s šedí tzv. reálného socialismu byl ovšem i ten reálný západní styl života skutečně neobyčejně lákavý.
Ze zpětného pohledu se vlastně všechna tato očekávání víceméně naplnila, jen poněkud jinak, než jsme si představovali. Regály v obchodech přetékají zbožím. Trh nabízí dosud neslýchané služby a zážitky nejrůznějšího druhu. Lze si dnes koupit seskok padákem, pobyt v úplné tmě i „osobní rozvoj“. Reklama se nás pak snaží přesvědčit, že nutně potřebujeme to, o čem jsme ještě včera netušili, že bychom potřebovat mohli. Hrne se na nás všemi představitelnými i nepředstavitelnými kanály. Nahradila institucionalizovanou lež ideologické komunistické propagandy, která se na nás před listopadem valila z rádia, televize i z výlohy u zelináře. Nemusíte jí věřit, přesto funguje, stačí aby se vetřela do vaší pozornosti. Jenže, pochopitelně, ne všichni si mohou koupit to, co potřebují nebo co si myslí, že potřebují. Mnozí se pak raději zadluží, aby si splnili reklamou vštípený sen a předčili souseda. A jsou frustrováni, když se to nedaří.
Nikdo nás již nemůže přímo ani nepřímo nutit, abychom volili jedinou stranu. Přesto je ale možnost, jak občan-volič může ovlivnit dění, žalostně slabá, když o výsledku voleb stále více rozhodují peníze investované do předvolební kampaně. A placené kampaně stále více nahrazují věcnou diskusi. Svoboda slova sice existuje, ale slovo nepodepřené nákladnou mediální masáží má ve společnosti malou až nicotnou váhu. Zaniká v šumu protichůdných informací a desinformací. K moci se pak příliš často dostávají populisté slibující jednoduchá řešení, která ovšem neexistují.
Instituce právního státu byly etablovány, ale výsledek byl opět zklamáním. Ve stále komplikovanější spleti paragrafů si spravedlnost příliš pomalu a obtížně klestí cestu a konečný verdikt, pokud se ho dočkáme, je příliš často výsměchem elementární spravedlnosti. Bohužel nejde jen o jednotlivá selhání soudce. Je těžké neztratit důvěru v justiční systém, když se procesy se zjevnými podvodníky táhnou dlouhá léta, často vedou nakonec k osvobození viníka pro nedostatek důkazů, kterýžto nakonec ještě vysoudí odškodné za neoprávněné stíhání. Na druhou stranu v některých jiných případech padají tvrdé tresty za překročení zákona pochybné společenské nebezpečnosti. Právní kličkování ve spleti paragrafů má převahu nad věcným posouzením nestranného soudce. A když nemáte na advokáta, který se v tom kličkování vyzná lépe než advokát protistrany, budete mít smůlu. I banální případy vydají na soudní spis o tisících stran.
Sametová revoluce ovšem nebyla jediným zlomem v životě společnosti od roku 1989. Nedlouho po ní se i u nás objevil vynález, který změnil naše životy a přinesl do té doby nevídanou rychlost výměny informací – internet. Dal nám velká očekávání: posílení vzdělanosti skrze snadný přístup k informacím, odstranění bariér mezi lidmi v globální vesnici a posílení demokracie, když i „obyčejní lidé“ si budou moct veřejně říci svoje. Jak už to u velkých očekávání bývá, dopadlo to trochu jinak. Otevřená stavidla proudu informací a desinformací způsobila, že je čím dál těžší rozlišit pravdu a lež a mnohé utvrdila v přesvědčení, že není třeba mnoho (nebo dokonce nic) znát, protože vše nám v mžiku řekne strýček Google. Bezbřehá svoboda projevu pod rouškou anonymity vedla k proliferaci nejrůznějších bludů, spikleneckých teorií a nakonec k posílení politického extremismu. Internet umožnil také rozvoj sociálních sítí. Na nich se lidé uzavírají do svých sociálních bublin, což prohlubuje bariéry mezi nimi. Zatímco ještě před 30 lety jsme si nedovedli představit život s internetem, dnes si jej (bohužel) nedovedeme představit bez něj. Stali jsme se závislými.
Jsme teď v Evropě, která byla v listopadu 1989 naším vytouženým cílem. Jenže ta současná Evropa se moc nepodobá té vytoužené, ale ani té reálné západní Evropě počátku devadesátých let. Během oněch 30 let se nahromadily problémy, které jsme před sebou dlouho tlačili a teď začínají na nás padat. Sociální záchranné sítě již nestačí na rostoucí počty lidí upadajících do chudoby či dokonce do bídy, přestože se státní rozpočty evropských zemí nebezpečně zadlužují. Žijeme na úkor budoucnosti, ale nedokážeme účinně pomoct lidem u dna. To vhání tyto lidi do náruče extremistů. Přesto je Evropa vytouženým cílem pro migranty (nejen) z četných míst zmítaných válečnými konflikty. Vše se ještě zhoršilo pandemií koronaviru a ruskou agresí proti Ukrajině. I když se vlivem války za humny evropské demokracie na čas semknuly, jejich jednota se začala povážlivě drolit, když se ukázalo, že zpětné dopady sankcí proti Rusku budou bolestivé. Žijeme většinou v pohodlí a bohužel nedokážeme dost dobře čelit nepohodě. Mnoho lidí pohoršuje již to, že by si kvůli sankcím proti Rusku měli doma vzít svetr navíc.
Rostoucí počet Evropanů má oprávněné obavy z budoucnosti. Uvědomují si nebo aspoň neurčitě cítí, že dosavadní pohodlný způsob života na útraty příštích generací není udržitelný. Krizové situace přímo či nepřímo související se změnou přírodního a společenského klimatu se v poslední době kumulují. Hluboké změny jsou nevyhnutelné, ale řešení je zatím v nedohlednu. I přes prožitou deziluzi bych moc přál dnešní mladé generaci, aby ta nevyhnutelná změna, kterou zažijí, byla nekrvavou změnou k lepšímu, jakou jsme my starší zažili v roce 1989. Ne snad aby listopad 1989 popřela, ale aby na něj novým způsobem navázala.