Reklama
 
Blog | Igor Linhart

Dva strachy

 

Dva strachy

Tváří v tvář válce na Ukrajině ovládly západní svět dvě obavy, dva strachy: Když půjdeme do otevřeného střetu s Ruskem, vyvoláme tím válku, která skončí jadernou katastrofou, ale když Putina nezastavíme, půjde dál na západ a to zas povede k válce, která skončí jadernou katastrofou. To, že se jaderná katastrofa zmiňuje zatím jen okrajově, jakoby šlo o krajně nepravděpodobnou možnost, na věci nic nemění. Možná to jen svědčí o třetím strachu, totiž přiznat si, jak se věci ve skutečnosti mají.

Strach je vlastní všem živým tvorům, kteří mají v hlavě mozek a v něm amygdalu. Kdo se vůbec nebojí, není asi psychicky v pořádku. Žádný ze zmíněných dvou strachů není neopodstatněný. Oba mají racionální jádro, ale nechat se ovládnout některým z nich, znamená otevřít jednomu z těch katastrofických scénářů dveře. Zdá se, že Západ dělá pro válčící Ukrajinu, co umí. Hledá cesty jak jí pomoct a přitom nevyvolat střet vedoucí k jadernému konfliktu s předem zaručeným katastrofickým výsledkem. Že to není bez rizika eskalace konfliktu je nasnadě, ale bez rizika tady nejde dělat zhola nic. Jen je kolem toho nějak moc silných bojechtivých řečí a málo reflexe příčin konfliktu. Objevují se i  jestřábové od klávesnice počítače, kteří by chtěli poslat na Ukrajinu armádu, abychom zastavili Putina, dokud je čas.

Na první pohled to vypadá jednoduše: Tak šílený čin, jako přepadnout sousední zemi pod zjevně lživou záminkou ochrany vlastních lidí na jejím území, vraždit tam civilisty a útočit na jaderné elektrárny i na humanitární koridory, je dílo šílence. To se přece v 21. století nedělá (Bohužel se to stále dělá, my v 21. století nejsme lepší než naši předchůdci, jsme jen lépe technicky vybaveni. V tom našem 21. století pod palbou umírají civilisté včetně žen a dětí v Sýrii, v Jemenu a na mnoha jiných místech světa). Z toho pak plyne, že když se zbavíme takového šílence, bude zas všechno v pořádku. Nejlépe když to za nás to udělají jeho vlastní lidi pod tlakem ekonomických sankcí a mezinárodní izolace.

Kéž by to tak bylo. Jenže ve skutečnosti je většina Rusů semknuta kolem svého vůdce. Cítí se světem zneuznaná, podceněná a ohrožená tím „zvrhlým Západem“, který se přiblížil k jejich hranicím a hrozí zkazit a zničit svatou matičku Rus. Putin se jim pak jeví jako hrdina, který obnoví slávu a velikost Ruska. Že tomu zatím nic nenasvědčuje, vůbec nevadí, propaganda si s tím hravě poradí. Vladimír Pastuchov, politolog ruského původu, v rozhovoru s Petrou Procházkovou vyjmenovává příčiny tohoto ruského pocitu křivdy a jeho imperiálních ambicí a také chyby, kterých se podle něj Západ dopustil ve vztahu s Ruskem od pádu železné opony. Podle něj to již není Putinova válka, ale válka Rusů. Pokud ekonomické sankce nepovedou k vystřízlivění ruské elity ze supervelmocenských ambicí, budeme muset jít s Ruskem do války. On sám v takový účinek sankcí moc nevěří. Ještě méně věří v účinnost sankcí americký politolog John Mearsheimer. Poukazuje na to, že diktátorský režim může dlouhodobě přežívat pod tlakem sankcí, aniž by to přimělo jeho obyvatele ke svržení režimu. Jako příklad uvádí komunistickou Kubu, která žije pod sankcemi po celou dobu své státní existence nebo Irán.

Strategické chyby Západu v postoji k Rusku

Mearsheimer již dlouho před ruskou invazí, v roce 2015, poukazoval na chyby v politice Washingtonu, který se po vítězství ve studené válce choval, jakoby Rusko přestalo existovat. Co konkrétně zahraniční politice USA vyčítá? Stratégové ve Washingtonu uvěřili v konec dějin a mysleli si, že k mocenským zájmům Ruska není již třeba přihlížet. Snad se domnívali, že když nemají v úmyslu na Rusko vojensky zaútočit (to se přece v 21. století nedělá!), musí to v Rusku vidět stejně. Po dvou proběhlých etapách rozšiřování NATO o státy střední a východní Evropy, které Rusko s nelibostí ještě zkouslo, tehdejší president USA J. W. Bush v dubnu 2008 po summitu NATO v Bukurešti pozval ke členství v NATO i Gruzii a Ukrajinu. Ve Washingtonu nechápali (nebo jim to bylo jedno), že Putin a s ním většina Rusů to vidí jako hrozbu a že se s tím jen tak nesmíří, což dal mnohokrát jasně najevo. To se nám může nelíbit, jako přežitek 19. století, ale měli bychom s tím počítat. Mearsheimer již tehdy navrhoval, aby se Ukrajina ze strategických důvodů stala neutrální „nárazníkovou“ zónou.

Moskva zřejmě invazi na Ukrajinu dlouhodobě připravovala. Po vítězství prozápadních sil na v Oranžové revoluci r. 2014 podpořila separatistické snahy na východě Ukrajiny, kde vyvolala ozbrojený konflikt a na Krym poslala „zelené mužíky“, což vedlo již r. 2014 k jeho připojení k Rusku. Po chabé reakci Západu na anexi Krymu se Putin nezastavil. Když byl shromáždil u hranic s Ukrajinou na 200 tisíc vojáků na „vojenském cvičení“, které nějak nechtělo skončit, trval (mimo jiné) na zárukách od Spojených států, že Ukrajina nevstoupí do NATO. Ve Washingtonu velmi podcenily ruské odhodlání za žádnou cenu nedopustit další rozšiřování NATO k jeho hranicím. Namísto toho, aby se s ukrajinským vedením domluvili na mezinárodním statutu neutrality pro Ukrajinu a s Ruskem se aspoň pokusili domluvit na oboustranné garanci takové neutrality, trvali na zachování toho, co nazývali právem Ukrajinců rozhodnout o svém osudu. Ovšem žádnou garanci přímé vojenské pomoci v případě vnějšího napadení Ukrajině neposkytli a o přijetí Ukrajiny do NATO v nejbližších letech stejně nikdo vážně neuvažoval. V době územních sporů to není reálné ani regulérní.

Při diplomatických jednáních s Ruskem, která předcházela invazi na Ukrajinu, žádná ze stran neprojevila nejmenší ochotu ke kompromisu (aspoň podle toho, co se z nich dostalo na veřejnost). Na obou stranách zvítězilo přesvědčení o vlastních možnostech silového řešení a v obou případech bylo toto přesvědčení mylné. Takže kompromisy nakonec tak jako tak přijdou na řadu (pro ty, co se toho dožijí), ale bude to stát ještě hodně životů.

Jak se bude válka vyvíjet a jak to skončí?

To je samozřejmě něco, co bychom všichni chtěli vědět a co nevíme. Nicméně z dosavadního průběhu bojů je zřejmé, že Rusku nevyšel jeho plán rychle obsadit Kyjev, svrhnout vládu a dosadit na její místo vládu loutkovou, která by pak dělala, co po ní budou kremelští vládci chtít. Putin zjevně podcenil sílu a odhodlání Ukrajinců bránit svou zemi, osobní statečnost a státnické schopnosti presidenta Zelenského i schopnosti Západu sjednotit se v kritických chvílích a poskytnout Ukrajině limitovanou, leč významnou a účinnou pomoc. Blesková „speciální vojenská operace“ se tak vyvinula ve vleklé dobývání urputně se bránících ukrajinských měst spojené s bombardováním civilních cílů, vražděním civilního obyvatelstva ve městech i na útěku z nich hraničícím s genocidou a masivním ničením infrastruktury. Rusové postupují pomalu a chaoticky, ale postupují. Vojenské vítězství kterékoli ze stran je těžko přestavitelné. Rusko nemůže obléhaná města dobýt, aniž by je předem srovnala se zemí a ani v takovém případě nemůže Ukrajinu ovládnout. Navíc ekonomické sankce mu (doufejme) znemožní v intenzivních bojích dlouhodobě pokračovat. Ukrajinci těžko mohou vojensky dobýt obsazená území od obra na hliněných nohách zpět, takže situace je patová a zvrat na kteroukoli stranu se jeví jako dost nepravděpodobný. Když pomineme katastrofický (bohužel nikoli nereálný) scénář, že Rusko se pokusí cestu z patové situace vyřešit nasazením zbraní hromadného ničení včetně jaderných, zůstává možnost, že až se obě strany dostatečně vyčerpají, budou ochotny vážně jednat a dosáhnou nějakého kompromisního řešení. V důsledku vojenských neúspěchů se zdá, že ruské požadavky jsou již formulovány přece jen trochu mírněji a president Zelenskyj (na rozdíl od našich jestřábů od klávesnice) ochotu ke kompromisu naznačil, když veřejně vyhlásil, že již netrvá na vstupu do NATO. Je to další důkaz jeho státnických schopností. Ukrajinci vložili do této války obrovské oběti a jsou pevně odhodláni svůj spravedlivý boj nevzdát. Za těchto okolností je pak těžké přijímat kompromisy, vzdát se některých svých práv a ustoupit agresorovi. Bez určitých ústupků z obou stran to ale jistě nepůjde a čím déle bude cesta ke kompromisu trvat, tím horší bude zkáza ukrajinských měst, tím větší budou ztráty na životech. V případě dohody se pak budeme muset nejspíš vrátit do starého bipolárního světa odděleného nějakou variantou železné opony s Čínou, Ruskem, jejich satelity a několika obskurními diktaturami na jedné straně a USA a západními spojenci na straně druhé. Doufejme, že na té naší straně bude i Ukrajina, byť nejspíš bez části svého území a v nezáviděníhodné pozici nárazníkového státu. Rusko z toho vyjde značně oslabeno, ale nikoli neschopno svými jadernými zbraněmi zničit svět. Vzájemně zaručené zničení se stane na dlouhý čas jedinou zárukou mezinárodní bezpečnosti. To není lákavé řešení, ale jeho alternativa je ještě mnohem horší: válečný konflikt světových rozměrů mezi Ruskem a NATO. Od zničení lidské civilizace v jaderné válce by nás pak mohl zachránit jen zázrak. Co by asi udělal Putin, kdyby jej dlouhá a vyčerpávající válka zahnala do kouta?

A co se s tím dá dělat?

Samozřejmě, že podporovat Ukrajinu dodávkami zbraní a nejen vojenského materiálu, poskytovat civilnímu obyvatelstvu a uprchlíkům humanitární pomoc a tlačit na Rusko sankcemi. O konkrétních formách pomoci, hlavně té vojenské, nevykládat v televizi, jak to teď často vidíme, ale řešit to se spojenci za zavřenými dveřmi. Veřejné výzvy a hecování ke spektakulárním akcím jako zákaz veškerého obchodu s Ruskem nebo zavedení bezletové zóny pod ochranou NATO jsou při pohledu na to, co se děje v Ukrajinských městech, sice pochopitelné, ale obávám se, že ničemu dobrému neslouží. Tyto eventuality by měly být také probírány za zavřenými dveřmi a pokud možno s chladnou hlavou. Okamžitý zákaz dovozu ropy a zemního plynu z Ruska tak, jak to teď navrhuje Polsko, by Evropu oslabil a mohl by vyvolat vážnou politickou nestabilitu. Můžeme si to teď dovolit?

Závislost na dovozu z Ruska

Zbavit se závislosti na ruském plynu a ropě můžeme, a to i velmi rychle, ale jen jedinou cestou: radikálním snížením spotřeby, nikoli administrativním zákazem. Ten by mohl následovat až poté (k tomu viz. fejeton O. Vaculíka ve fotokopii níže nebo můj předešlý blog). Náhrada jinými zdroji je bohužel na delší lokte. Začít pořádně šetřit, to ale naráží na posvátnou krávu ekonomického růstu a znamenalo by tedy trochu přehodnotit „naše hodnoty“. Sankce, které byly teď v několika vlnách proti Rusku vyhlášeny jsou dosud nevídané a nejsou bez účinku. V první řadě bychom měli zajistit, aby byly skutečně důsledně uplatňovány a ne obcházeny, tak jako ty zavedené po anexi Krymu. Není to zrovna jednoduché, když náš systém umožňuje anonymní vlastnictví nemovitostí i podniků (akcie na doručitele), ale ucpat četné díry v sankcích jako například možnost převodu majetku na příbuzné by snad šlo.

Cíl ekonomických sankcí a jejich účinek

Věřím, že svůj význam i účinek sankce mají. Sice lze pochybovat o tom, že povedou ke změně režimu v Rusku směrem k větší demokracii (viz. V. Pastuchov a J. Mearsheimer o sankcích výše), mohou však v poměrně krátkém čase Rusům podstatně ztížit vojenské operace a Kreml poněkud zastrašit i potrestat, přimět ho ke kompromisům. Právě to by mělo být jejich cílem, nikoli srazit Rusko dlouhodobě na kolena a zahnat ho do kouta. Když jsou lidé (stejně jako zvířata) zahnáni do kouta a ztratí naději na únik, odhodlají se k zoufalým sebezničujícím činům. K jakým asi sebezničujícím činům by se odhodlal Putin či jeho nástupce disponující pověstným červeným tlačítkem? Zbídačené Rusko zklamané svým vůdcem nakonec přece jen může Putina svrhnout, ovšem ten, kdo by jej v takovém případě nahradil, stěží bude vzorným demokratem.

Informační válka

Ruská propaganda je neuvěřitelná. Tedy neuvěřitelná pro nás, ale většina Rusů jí stále věří a chce věřit dál. Bojovat proti ní fakty je málo účinné, možná někdy i kontraproduktivní. Na to je ruské obyvatelstvo již příliš dobře propagandisticky zpracováno. Lze ale do myslí Rusů zasévat pochybnosti. Edward Lucas v Timesech dává návod, jak to dělat. Přišel čas zapojit to, co nazývá kybernetickou černou magií (cyber dark arts), píše. Pokud dokážete v ruštině přesvědčivě fabulovat, můžete si z internetu opatřit kontakty na běžné obyvatele Ruska a kontaktovat je s dotazem na fiktivního kamaráda, který zmizel někde na bojišti. Nevadí, že je fiktivní. Stačí předstírat omyl. Na zasetí sémě strachu to bude stačit.  Další tipy si můžete přečíst v Lucasově článku.

Váhal jsem, jestli se mám jako laik připojit k zástupům laiků i expertů spekulujícím o tom, kam může válka na Ukrajině vést a co se s tím dá dělat. Vše asi již bylo řečeno a patent na řešení určitě nemám. Zdá se mi ale, že mnohé z toho, co jsem načetl a naposlouchal v cizojazyčných zdrojích v našem veřejném diskursu dosud nezaznělo.

 

Ať žije Ukrajina! Slávu už jí nikdo nevezme.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama