V Albánii za vlády Envera Hodži šel jednou jeden pastevec k volbám. Byl to písma znalý pastevec a když dostal hlasovací lístek v zalepené obálce, obálku rozlepil, aby si přečetl jména kandidátů na jednotné lidové kandidátce. Tu k němu přistoupil službu konající strážník a přetáhl ho pendrekem se slovy: „Copak ty nevíš, že u nás jsou volby tajné?“
Na tento téměř již zapomenutý vtip z dob, kdy u nás vládli soudruzi Envera Hodži, jsem si vzpomněl, když jsem se dověděl, že kromě členů mandátového a imunitního výboru poslanci skutečně neměli regulérní přístup k dokumentu, na základě kterého měli rozhodnout o vydání poslankyně Vlasty Parkanové k trestnímu stíhání.
Nedávno jsem na tomto blogu popsal, jak jsem žádal Kancelář Poslanecké sněmovny o kopii této policejní žádosti a jak mi byla žádost odmítnuta s tím, že je to dokument z trestního řízení a že ani poslanci, kteří nejsou členy mandátového a imunitního výboru neměli k němu přístup. Měl jsem za to, že o dokument z trestního řízení jít nemůže, protože to nemohlo začít dříve, než poslanci rozhodli o vydání své kolegyně. Doznávám, že jsem si popletl pojmy trestní řízení a trestní stíhání. Trestní stíhání je jen částí trestního řízení a policejní žádost o vydání poslance k trestnímu stíhání lze považovat za součást trestního řízení. Otázkou ovšem zůstává, zda by ve společnosti, která si chce říkat demokratická, měl být utajován dokument týkající se veřejné činnosti veřejného činitele. Lze rozumět obavě o vyzrazení něčeho, co by mohlo ohrozit policejní vyšetřování, ale nevím, proč by něco takového muselo být uváděno v žádosti o vydání poslance k trestnímu stíhání, takže věcný důvod pro utajování takové žádosti neexistuje. Naše legislativa je však na věcných důvodech stále nezávislejší.
Mýlil jsem se i v hodnocení argumentu, který Kancelář sněmovny uvedla v odmítnutí mojí žádosti, že totiž ani poslanci, kteří o vydání své kolegyně rozhodovali, neměli k dokumentu přístup. Podezíral jsem ty věrné úředníky, že si vymýšlejí umělé důvody, aby mi informaci nemuseli vydat, neboť něčemu tak absurdnímu, jako utajení dokumentu, který měl být podkladem k rozhodnutí před těmi, kdo mají toto rozhodnutí učinit, jsem se zdráhal uvěřit.
Udělal jsem si malý průzkum mezi poslanci, abych pokud možno vyzvěděl, jak to s jejich přístupem k žádosti bylo. Položil jsem jim tyto dvě jednoduché otázky:
- Měl/a jste před rozhodováním o vydání poslankyně Parkanové k disposici
přesné znění žádosti Policie ČR o toto vydání k trestnímu stíhání? - Jaké důvody pro vydání policie ve své žádosti uváděla? Bylo jediným důvodem
to, že V. Parkanová neobjednala nezávislý posudek na cenu nabídky letadel CASA?
Z devíti oslovených poslanců odpověděli pouze čtyři: S. Křeček (ČSSD), P. Gazdík (TOP09), M. Emmerová (ČSSD) K. Klasnová (VV). Poslanci/poslankyně Korte (TOP09), Pecková (TOP09), Pospíšil (ODS), místopředseda sněmovny Zaorálek (ČSSD) ani transparentní John, drtič korupce V.V., neodpověděli. Ti, co odpověděli a nejsou členy mandátového a imunitního výboru, poslankyně Emmerová a poslanec Gazdík, potvrdili, že text policejní žádosti k disposici neměli. Pan poslanec Gazdík se vyjádřil zcela jednoznačně takto: „Přesné znění žádosti o vydání V. Parkanové jsem před hlasováním k dispozici neměl, měli ho k dispozici pouze členové mandátového a imunitního výboru (členem tohoto výboru nejsem). Podle jejich informací však důvodem pro žádost o její vydání bylo skutečně pouze to, že v rámci nákupu letadel CASA nezadala posudek na cenu obvyklou.” Paní poslankyně Emmerová odpověděla nejprve vyhýbavě takto: „Moje rozhodnutí o hlasování bylo determinováno doporučením mandátního a imunitního výboru…” Nakonec (na 3. pokus) se však i ona vyjádřila jasně a potvrdila, že text žádosti neviděla. Poslankyně Klasnová odpověděla s více než dvoutýdenním zpožděním, že neměla přístup k policejnímu spisu. Na mé otázky tedy neodpověděla. Člen mandátového a imunitního výboru, JUDr. Křeček, mi napsal, že členové tohoto výboru museli ještě před jednáním podepsat závazek, že nic neprozradí, jinak jim hrozila trestní sankce. Utajení jako ze špionážního filmu! Až začínám mít strach, že se kvůli svému dotěrnému vyzvídání se dostanu do hledáčku tajné služby a vzhledem k mezinárodnímu rozměru zbrojní zakázky možná nejen té naší.
Na rozdíl od onoho albánského pastevce našim poslancům zřejmě vůbec nevadilo, že byl před nimi utajen dokument, na jehož základě měli učinit celkem důležité rozhodnutí. Důležité nejen pro další osud jejich kolegyně, ale i pro ně samotné. Kdyby totiž měl pravdu kalousek et al. a paní Parkanová byla obětí policejní zvůle, podobná nástraha může v budoucnu číhat na leckterého z nich. Přesto jim stačilo, že se s dokumentem seznámili jenom prostřednictvím svých „volených zástupců“ z mandátového a imunitního výboru. Nevadilo ani to, že ti vydávali o obsahu dokumentu rozporuplná svědectví a konec-konců byli vázání mlčenlivostí, takže o obsahu žádosti vlastně ani informovat nesměli.
Jsme ale v Čechách a tady se žádná tajnost dlouho neutají. Co bylo utajeno před poslanci nezůstalo utajeno před médii. Česká televize v hlavních zprávách ze 16.7.2012 oznámila, že se jí podařilo získat plné znění policejní žádosti o vydání poslankyně Parkanové. Z žádosti jasně vyplývá, že policie nevytýká Parkanové pouze to, že nezadala onen nezávislý posudek na cenu nabídky, ale že ani jinak nezajistila přiměřenost ceny. A to je věru něco jiného než jeden formální úřední úkon. Podobně se vyjádřil i JUDr. Křeček, když v odpovědi na můj dotaz napsal, že V. Parkanová je stíhána za to, že nezajistila přiměřenou cenu letadel CASA. Nikoli tedy cenu obvyklou, s kterou neustále operoval kalousek.
I když nemám za těchto okolností šanci získat plné znění policejní žádosti, je již dostatečně jasné, že kalousek lhal. Na druhé straně se prokázalo že Kancelář poslanecké sněmovny vypověděla pravdu pravdoucí, ať už její tvrzení, že poslanci kromě členů mandátového a imunitního výboru neměli k dokumentu přístup, zní jakkoli absurdně.
Jsou tedy policejní žádosti o vydání poslance k trestnímu stíhání u nás tajné a mají být utajovány i před poslanci, kteří mají o vydání svého kolegy rozhodnout? Podle §11, odst. 4, písm. a) zákona o svobodném přístupu k informacím nesmí být žadateli poskytnuta informace o probíhajícím trestním řízení. Právo na informace tedy končí tam, kde začíná trestní řízení (nikoli trestní stíhání, jak jsem se mylně domníval). Mělo by snad z toho vyplývat, že když se policie při vyšetřování trestného činu na někoho obrátí se žádostí tak se ani adresát této žádosti nesmí dovědět o jejím obsahu? Je to zjevný nesmysl, i když právě takovým nesmyslem se řídí naše parlamentní praxe, když se snaží utajovat obsah policejní žádosti před jejími adresáty, kteří jedině jsou oprávněni o takové žádosti rozhodnout. V jednacím řádu sněmovny jsem nenašel nic, o co by se tato absurdní praxe mohla opřít a domnívám se tedy, že je nejen nesmyslná, ale i protiprávní. O důvodech, které k ní vedly se můžu pouze dohadovat. Někdo si asi řekl, že čím méně budou poslanci vědět o věcech, o kterých rozhodují, tím lépe. Asi velmi správně odhadl, že to nakonec bude i samotným poslancům vyhovovat.