Koncem loňského roku si svět připomněl 30 let od události, která předznamenala konec sovětského bloku. Dne 9. 11. 1989 východoněmečtí pohraničníci přestali hlídat hraniční přechody mezi východní a západní částí Berlína. Tak začal konec vazalského státu jménem Německá demokratická republika (NDR) a začátek nově sjednoceného Německa. Jen o 8 dnů později začala také naše cesta návratu do Evropy. O Berlínské zdi, východoněmeckých občanech, zabitých při pokusu překonat Zeď a uniknout tak z „tábora míru a socialismu“, o radosti a jásotu, který provázel konec Berlínské zdi se u nás již toho hodně napsalo. Není na mně, abych k tomu něco dodával. Jen bych rád čtenáře seznámil s nevšedním pohledem občana tehdejšího Západního Berlína, toho města obehnaného zdí, na Zeď a její pád.
V týdeníku Eurojournalist Horního Porýní vycházejícím v německém a francouzském jazyce vyšla před časem série článků Michaela Magercorda doprovázených vlastními fotografiemi autora. Jako student ze Západního Berlína měl autor možnost opatřit si příslušné papíry a opakovaně projíždět přes východoněmeckými pohraničníky ostře střeženou hranici. Tuto možnost využíval velmi svérázným způsobem, o kterém se dovíte více, pokud si přečtete vybrané části této série blogů. S jeho souhlasem jsem je totiž přeložil a první z nich, část 26, vám teď předkládám.
Berlínská zeď. Každodenní život. 1986 – neschopen řeči. A jestli bylo co říct…
Pan Jaap Leeuwenburgh z Nizozemí zvěčnil svůj podrážděný pocit na Zdi v Kreuzbergu: Přišel, viděl a – ztratil řeč. Ale nezabránilo mu to opatřit si barvu, velký štětec a žebřík, aby zanechal světu svou zprávu ve výšce 3,60 metrů (viz. foto).
Ztratit řeč patrně ještě neznamená, že by člověk musel mlčet a vůbec se nevyjadřovat. Může to taky znamenat držet klapačku, dokonce, i když se ví, co by bylo třeba říct. A může to taky znamenat tlachat o všem a o ničem a vyhnout se tak důležitému tématu, o kterém nemáme co říct. Nebo také mlčet, protože to, co bychom chtěli říct, nám připadá natolik „jiné“, že se to říct neodvážíme.
Ti, kteří v Západním Berlíně mluví o tom jedinečném tématu – nebo přesněji o té jedinečné Zdi – často opakují fráze odposlechnuté někde, nejspíš v neděli jako: „Zeď musí zmizet“, ale když si položíme otázku „proč?“, ten, kdo pronesl tuto frázi, neví, co odpovědět. A nazítří vše zůstane beze změn: Na Zeď to neudělalo žádný dojem. Zůstala pevná a na svém místě.
Musím přiznat, že tenkrát bych býval měl taky co říct, ale nakonec jsem zůstal bez hlasu též. Samotnému se mi nechtělo věřit tomu, co bych byl řekl. Najednou jsem měl pocit, že taková absurdita, bizarnost a šílenost tam nemůže zůstat věčně právě proto, že vypadala, jakoby byla postavena na věky.
Ale neřekl jsem to. Nikdo není doma prorokem. Proroci jsou většinou považování za blázny. A taky mi chyběla představa, jak by mohl konec Zdi vypadat. Takže k čemu by bylo dobré říkat: tato Zeď zde nebude věčně? Mohli by mi odpovědět otázkou: A kdy že zmizí? A diskuse by se proměnila na dialog hluchých. V takové chvíli bych mohl udělat to, co ten Nizozemec, mluvit přímo do zdi.
Dnes už to víme lépe: ta věčnost neměla tehdy trvat déle než tři roky. Během těch tří let jsme žili své životy obklopeni tou Zdí, aniž bychom o ní moc diskutovali. A zažili jsme situace dosti ubuovské, věci šílenější než udržování Zdi mimo naše zorné pole. Dělali jsme šílené věci a mysleli si, že to je celkem normální. My, tajní proroci. Ty věci vám odhalím příští týden na tomto místě.