Reklama
 
Blog | Igor Linhart

Kýchavice a Alexandr Veliký aneb věda v populárním balení

Ve světě přetékajícím (des)informacemi je čím dál těžší upoutat pozornost. Těžší je snad už jen ji udržet. Vědecké objevy spojené s významnými historickými postavami jsou schopny vzbudit zájem, ale musí být k tomu trochu přizpůsobeny, třeba tak, že z otazníků se stanou vykřičníky.

Nedávno proběhla médii zpráva o senzačním objevu novozélandského toxikologa Leo Schepa, podle nějž byl prý slavný vojevůdce, Alexandr Veliký, otráven kýchavicí bílou, bylinou, která byla v té době používána jako prostředek na vyvolání zvracení. Nasvědčují tomu prý příznaky jeho choroby, která Alexandra náhle postihla v Babylonu na banketu pořádaném v předvečer plánované výpravy do Arábie spojeném s nezřízenou pitkou a které podlehl neschopen řeči ani pohybu, ale při vědomí téměř až do poslední chvíle, o 12 dnů později.

 

Otravy slavných vojevůdců a panovníků nebo jejich dědiců nebyly ve starověkém světě ničím výjimečným  a nepostrádají pro dnešního člověka jistou přitažlivost, jako všechno, co se týká významných historicko-mýtických postav i to, co se týká úkladných vražd za použití jedu. Lze pak pochopit, že pro toxikologa bylo velmi těžké odmítnout nabídku dokumentaristů z BBC na zpracování příběhu smrti Alexandra Makedonského na vědeckých základech. Ty vědecké základy měl dodat právě dr. Schep se svými spolupracovníky. Výsledky byly publikovány asi o 10 let později v časopise Clinical Toxicology, který je považován za seriosní zdroj vědeckých informací. Každá práce, zveřejněná v takovém časopise podléhá recensnímu řízení, během nějž práci přečtou a posoudí nezávislí odborníci (nezávislí na tom, zda bude práce publikována či ne), zda splňuje metodická kritéria kladená na vědeckou práci, zda obsahově zapadá do zaměření příslušného časopisu a zda závěry práce jsou dostatečně podloženy předloženými důkazy. Na základě jejich posudků pak šéfredaktor rozhodne o přijetí nebo odmítnutí práce, případně dílo vrátí autorům s připomínkami k přepracování.

Reklama

Na rozdíl od článků v médiích je vědecká studie mnohem střízlivější a v závěrech skromnější. Její titul zní: „Byl Alexandr Makedonský otráven? A byla příčinou jeho smrti kýchavice bílá?“ Tedy dva otazníky, namísto smělého tvrzení. Ty otazníky jsou více než opodstatněné. Mnohem spornější je, zda je dostatečně opodstatněn vědecký výzkum něčeho vědeckými metodami tak těžko zachytitelného jako příčina smrti mýty opředené historické postavy, která zemřela před více než dvěma tisíci let.

 

Jaké podklady jsou pro badatele, který by chtěl dokázat, čím byl vojevůdce otráven, dnes k disposici? Historické prameny o smrti Alexandra Velikého jsou sporé a jejich spolehlivost pochybná, jak ostatně přiznává sám Schep. Původní písemné prameny z doby Alexandrovy smrti se nedochovaly. Stopy případného zločinu jsou ztraceny nebo silně zamlženy v hlubině času. Především chybí stopa základní – tělesné ostatky. Pro srovnání, v případě smrti jiného velkého vojevůdce, Napoleona Bonaparta, se zachoval nejen pitevní protokol, ale i chomáče vlasů, ve kterých je dnešními metodami možno přesně stanovit obsah arsenu a ze vzdálenosti vlasového segmentu od kořene také odhadnout dobu, kdy se arsen do těla dostal. O příčině Napoleonovy smrti (otrava arsenem nebo rakovina žaludku) se však mezi odborníky dodnes vedou spory (viz. M. Pouzar, Kalich hořkosti). Autorům tedy nezbylo než vyjít z nemnoha popisů Alexandrovy smrti, které se dochovaly ve sbírce legend z Alexandrova života (Alexander Romance). Tam se kromě zjevně  romantizovaných fikcí nacházejí i pasáže, které mohou mít historický podklad.  Podle těchto pramenů byl Alexander otráven jistým Iolauem, synem Antepaterovým. Tento Antepater byl regentem v Makedonii. Domníval se, že upadl u Alexandra v nemilost a hrozí mu sesazení. Proto údajně zosnoval se svými syny úkladnou vraždu. Popis příznaků otravy je romanticky barvitý, ale nepostrádá ani realistické rysy. Stojí v něm, že když Alexandr vypil číši s jedem podanou mu Iolauem, vydal hlasitý bolestný výkřik, jakoby mu šíp probodl játra. Poté se v bolestech a křečích odebral domů, postupně ztrácel schopnost pohybu a řeči až po 12 dnech skonal.

Čím mlhavější je výpověď historických pramenů, tím větší prostor pro fantazii. Příčinu smrti slavného vojevůdce se před Schepem pokoušeli určit mnozí badatelé. Například dr. Benitez z University v Marylandu usoudil, že nejpravděpodobnější příčinou byl tyfus. Jiní badatelé tvrdí, že to byla nilská horečka či zánět pankreatu jako následek nezřízeného pití. Na rozdíl od nich, Leo Schep se svými spolupracovníky došel k závěru, že nejpravděpodobnější příčinou byla otrava kýchavicí, poté co postupně vyloučil ostatní dosud uváděné příčiny, tedy nemoci jako tyfus, otravu arsenem, strychninem a některými dalšími tehdy známými jedy. Hlavními argumenty mu byly příznaky otravy, podle dostupných pramenů tedy náhlá nevolnost, ztráta koordinace pohybů postupně až k nehybnosti a neschopnosti mluvit se zachováním vědomí až do poslední chvíle. Tyto argumenty se zdají celkem logické (jen ta náhlá bodavá bolest bezprostředně po vypití číše s jedem do obvyklého obrazu otravy kýchavicí zrovna nezapadá) a pokud spolehneme na věrohodnost hlavního pramene, jsou možným vysvětlením příčiny Alexandrovy smrti, nikoli však jejím důkazem. Ostatně dnes by si snad žádný klinický toxikolog nedovolil stanovit diagnosu a identifikovat původce otravy jen na základě příznaků, bez laboratorního vyšetření a důkazu jedu nebo jeho metabolitu v tělních tekutinách. Vůbec už ne v případě, že pacienta nikdy neviděl. Toho si byli autoři zmíněné práce jistě vědomi, když ke svým závěrům připojili namísto tečky otazník.

Tento otazník se však nenápadně vytratil ze zpráv v českých médiích. Server Novinky.cz hlásil bez stínu pochybnosti, že Alexandra Velikého zabila kýchavice bílá ve víně.  Za autora tohoto převratného objevu označují dr. Leo Shepa. Zřejmě si dotyční redaktoři nedokáží představit, že novozélandský vědec by se mohl psát jinak než po americku. Podobně jasno v tom měly i redaktoři české mutace časopisu National Geaographic. To média anglofonních zemí si většinou všimla, že ne všechna jména jsou anglosaská a jméno dr. Schepa hláskují správně. Jsou také vesměs trochu zdrženlivější, pokud jde o interpretaci takovýchto převratných odhalení. Žádný ze zahraničních článků, na které jsem narazil, nevynechal úplně Schepovy otazníky, jen je trochu uzávorkoval. Například New Zealand Herald uvedl aspoň v textu, když už ne v titulku, že příčina smrti Alexandra Velikého zůstává přece jen nadále záhadou. Ostatně záhady mají čtenáři stále rádi.

Lze tedy optimisticky konstatovat, že ne všude média pracují tak povrchně a hloupě jako u nás doma. I když to pro nás není nijak lichotivé, přece je v tom jistá naděje, že po období překotného přejímání nejvypouklejších nesmyslů a neduhů, kterými trpí západní civilisace (z níž jsme byli na čas násilně vytrženi) nastane období kritičtějšího výběru toho, co za přejímání stojí a co ne. Zatím tomu ale bohužel nic nenasvědčuje.

 

Nerad bych, aby to vypadalo, že za vše špatné mohou povrchní, hloupí a senzacechtiví novináři. Pokud jde totiž o popularizaci vědeckých výzkumů, svůj díl viny nesou i sami vědci (a Leo Schep v tomto není výjimkou), když ve snaze za každou cenu upozornit na sebe a svůj obor, výsledky svých bádání namísto popularizace banalizují. Co je pak ještě horší, samotná témata svého výzkumu podřizují jeho předpokládané prodejnosti na tržišti krátkodechých senzací.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama